Gratuluju k tvému výkonu na 48h závodě v Brně (262,5km). I když již uplynula nějaká doba, můžeš se vrátit k tomuto závodu a podělit se o pár dojmů?

Tak předně musím říct, že jsem do toho Brna skoro neodjel. Pár dnů předtím mě totiž skolila nějaká viróza, k tomu se přidal bolavý kotník a vyšlo to tak, že jsem ztratil devět dní přípravy. Takže jsem s naběhanými kilometry nemohl být spokojen a dlouho jsem váhal, jestli vůbec mám vyrazit (jen pro představu: leden 400 km, únor 325 km za měsíc oproti plánovaným 550). Naštěstí se můj zdravotní stav zlepšil a tak jsem nakonec jel.

Podrobně jsem průběh závodu popsal ve svém blogu Štefanův běžníček , takže jen krátce. Jel jsem tam s tím, že bych chtěl zaběhnout něco přes 230 km, výkon pod 200 km bych bral už jako ostudu. Začal jsem zvolna tempem 6:40/km a snažil se toto tempo držet. Pravidelně jsem se občerstvoval, nic nebolelo a až téměř po devíti hodinách běhu se ozvala první a jediná větší krize. Ne že by mě něco výrazně bolelo, ale byla to spíš otázka psychiky, kladl jsem si otázky, co tady vůbec dělám a že to bude ostuda. Krizi jsem ustál, hodně mi přitom pomohlo sledování závodu na 6 hodin.

Když jsem měl první stovku, tak jsem si na dvě hodiny lehl. Spát se nedalo kvůli hlasitému pípání časomíry, ale i tak to byl dobrý odpočinek. Druhá krize nastala po 36 hodinách běhu, ale říkal jsem si, že teď už to prostě nemůžu vzdát. V závěru jsem dokonce vydoloval i síly na finiš a poslední kolo jsem měl stejně rychlé jako to úplně první. Na ceduli svítilo moje číslo 262.500 a byl jsem velmi spokojen.

Jak po takovém závodě probíhá regenerace?

První den mě nohy bolí, druhý den mi většinou trochu otečou. Častokrát bývám i trochu nastydlý a zesláblý. Myslím, že to má souvislost s oslabenou imunitou, tak se do sebe snažím cpát nějaké vitamíny. Třetí, čtvrtý den jsem už většinou schopen jít vyklusat.

Jaké vlastně byly tvé běžecké začátky? Určitě jsi nezačal hned běhat ultramaratony, že?

Tak to určitě ne. Moje začátky byly velmi pozvolné, nazvěme to takovým lehkým oťukáváním. Ještě když jsem žil v Bratislavě, tak mě přemluvil v roce 1986 jeden kamarád k závodu Děvín – Bratislava na necelých 12 km. Celkem mě to bavilo, a tak jsem se pak připravoval ještě na jeden ročník, ale pak jsem zase běhat přestal. Začal jsem znovu, až když už jsem žil tady v Praze a dozvěděl se o možnosti startu na pražském půlmaratonu, pro prvně běžící tehdy ještě zadarmo. V lidovkách jsem si našel návod jak správně trénovat a seznámil se tak nepřímo s mým dnes již dobrým přítelem a řekněme i jakýmsi běžeckým guru Milošem Škorpilem. S ním jsem pak odjel i na velmi krásné soustředění v Kyjově u Krásné Lípy, což vlastně určilo další směr na mé trati běžce.

Kdy se ti podařilo zaběhnout první maraton a s jakými vzpomínkami se tato událost pojí ve tvé mysli?

Bylo to v roce 2005. Byl to ten pražský a vzpomínám, že jsem šel hodně přes bolest, což vyústilo ve stržený nehet na levé noze. Časem 4:33 se nijak nechlubím, ale jsem rád, že jsem tento závod dokončil. Pak následovala podzimní Stromovka a maraton v Ostravě. V dalším roce jsem dal už 5 maratonů a zaběhl si i svůj osobák v závodě na Kladně časem 3:39. V roce 2007 jsem bohužel začal mít problémy s kolenem a sportovní lékař mi řekl, že je to artróza. Řekl jsem si, že na zlepšování osobáku to už nebude a začal pomalu pomýšlet na delší pomalejší závody. Stejně jsem ale ještě v roce 2007 absolvoval 6 maratonů a v roce 2008 osm.

K tomu rozhodnutí pro delší běhy se ještě pojí jedna historka. Vzpomínám si, že jsem si jednou v sobotu vzal do kapsičky na ruku pár drobných, klíče a ještě nějaké drobnosti a vyběhl jsem. Po téměř třinácti hodinách běhu jsem měl v nohách přes sto kilometrů a úplně mě omámil pocit svobody, který se při běhu dostavil. Byl to podobný pocit, o které jsem předtím jen četl v knihách běžeckých legend Američana Karnazese a Němce Herberta Stefniho. Po nějaké době jsem si zkusil šestihodinový Self Transcendence běh a zjistil jsem, že to půjde.

Přechod od maratonů k delším závodům znamenal jistě i navýšení naběhaných kilometrů. Napadá mě, jak se na toto tvé počínání tvářilo tvé nejbližší okolí.

V té době jsem už žil sám a moji dva dospělí synové také neměli ke sportu daleko, tak to spíš kvitovali. Dělím vlastně lidi do takových dvou táborů. Na tzv. duševní běžce a neběžce. Moji synové patří určitě do té první skupiny.

Jak se tento časově velmi náročný koníček dá skloubit s prací? 

Přes týden běhám většinou dva až třikrát obvykle dvacet kilometrů. A o víkendech něco delšího, za dva dni kolem 90 km. V současné době (pozn. autora: v době, kdy vznikal tento rozhovor) jsem ve fázi hledání nového zaměstnání, takže času na běh je víc.

Neprojevuje se u tebe jakási závislost na odběhaných kilometrech?

Myslím, že o závislost úplně nejde, ale když pár dní běh vynechám, cítím se trochu podrážděný.

Jakou máš oblíbenou značku běžecké obuvi, máš nějaké sponzory?

Nejraději běhám v botách značky Mizuno. Mám tak dva páry bot na půl roku. Co se týče sponzorů, tak v této branži možná mají nějakého sponzora jen ti opravdu nejlepší, nevím. Já si vše hradím z vlastních zdrojů.

Jsi členem nějakého běžeckého oddílu?

Jsem členem Traged teamu. V Krčském lese ještě občas vyběhnu s partou kamarádů, kteří si říkají Klub letmých houbařů. Ale v naprosté většině se připravuji sám.

Jaké jsou tvé plány do této sezóny?

Pokud zdraví bude dobře sloužit, tak bych chtěl v červenci běžet Transmoravský trial, závod na 100 mil, což je můj hlavní letošní běžecký cíl. Pak bych se chtěl také postavit na start dvanáctihodinovky ve Stromovce. Na větší závody v zahraničí bohužel nejsou prostředky a po startu na Berlínském maratonu v roce 2007 mne už takové akce ani nějak zvlášť nelákají.

Děkuji za rozhovor a přeji hodně odběhaných kilometrů.