No, fotka nic moc, ale provázela mě, až jsem se nakonec dostala na jejich internetové stránky. Byl podzim 2005. Čtu: rok 2006 je plně obsazen (to chápu, závod se běží v březnu), rok 2007 – plně obsazen, rok 2008 – plně obsazen (už trochu nuda, že), rok 2009 – 20% volných míst.  Jsem sice dlouhodobý plánovač, ale tohle? Co bude za pět let? Budu ještě běhat, budu tady vůbec? Navíc – březen se mi nehodí vlastně nikdy. Zavírám stránky a vlastně tam vůbec nechci – kdo by jel na začátku jara do zimy, navíc extrémní?

Nakonec si v hlavě srovnám, že tam běžet chci a žádná překážka není dost vysoká. Závod bude vždycky v březnu (to se mi nebude hodit ani za deset let), a když rozhodnutí odložím o rok, tak nic nevyřeším. Pokud budu váhat, nepojedu tam nikdy. Ano, to je smutná pravda.

Platíme s mým mužem spousty peněz šekem do Bostonu a hlásíme se na závod v roce 2010. Asi tři roky se nic nedělo… Pak se pořadatelé ozvali, ano jsme přihlášení, počítají s námi.
Tak tedy pojedu, no výborně. Radost střídá starost – jak tam bude? Nemám s polárními kraji žádné zkušenosti.

Vrhám se tedy na literaturu – s Mikem Hornem „obcházím“ Severní polární kruh (sever jako jih – musí tam být přece stejně). Neuvěřitelný hororový příběh, hltám ho po stovkách stránek. Mike má můj neskonalý obdiv, ale moc mě neuklidnil. Nevydržela bych s ním jít ani jeden den. Antarktický deník (další, co jsem přečetla) mi také na náladě nepřidal – drsná krajina se vším všudy, počasí měnící se několikrát denně od mrazivé vánice po jarní přívalové deště, to vše nejčastěji v bílé mlze. Ano, slunce tam mají také – když máš štěstí, tak i několik dnů a navíc – půl roku nezapadá. Ladím oblečení od bot přes bundu, rukavice až k brýlím. Zase čtu Pavlíčka a jeho Člověka v drsné přírodě (už to znám zpaměti a nevadí mi, že to je z minulého století, vždycky se poučím).  Musím se připravit na jakékoliv přírodní rozmary a natěsnat to do 15 povolených kilogramů.

Taky musím běhat – proto tam vlastně jedu. Všude slyším, „jak je letos ta zima dlouhá“ – já bych ani neřekla. Přes Vánoce běhám na suchu, o lyžích si mohu nechat zdát, sněžnice spinkají doma a doufají v lepší příští… Konečně je sníh a mohu vyrazit – na trénink ve sněhu, větru a mrazu, který považuji za klíčový, a taky na běžky (ty nemohu vynechat, v létě se na nich moc nesvezu…). Bohužel mě ničí práce, jsem daňař, který od ledna do března zdolává hory daňových přiznání vyšší než sněhové bariéry z dob MS v lyžování v Liberci.

Moji fyzickou kondici zachraňují víkendy, kdy ráno chodím běhat, odpoledne na běžky a až v noci pracuji. V pondělí si ráda odcházím do práce odpočinout od pohybu. Přes týden je to s tréninkem špatné, brzy je tma, což je můj úhlavní běžecký nepřítel – na toho prostě nemám. Dřu v posilovně (tam se naštěstí svítí) a doufám, že to pomůže. Únava se stupňuje a čas odjezdu se blíží. Navíc je olympiáda, myslím, že jsme na tom byli všichni stejně – posledních 14 dní jsem skoro nespala, zato jsem skoro všechno viděla. Výkony vrcholových sportovců jsou pro mě silnou motivací. Taky vás to stojí tolik slz dojetí?

Kombinace práce a tréninků posledních týdnů rozhodně prověřila moji celkovou odolnost fyzickou i psychickou – obojí bude v závodě důležité. Moje úhrny naběhaných kilometrů raději nebudu zveřejňovat, byla to bída. V sobotu 27. 2. ráno jdu (samozřejmě až po nočním hokeji) na poslední běžecký trénink a odlétám s předpisovým patnáctikilovým zavazadlem do Buenos Aires (v letadle se konečně vyspím) a dál pokračuji do Antarktidy. Závod startuje 7. března 2010.

Doufám, že se nebudu muset příliš rvát s Matkou přírodou – v tomto souboji nelze vyhrát, občas lze se štěstím přežít. Doufám ve shovívavost přírodních sil. Jsem odhodlaná přežít, zúčastnit se závodu a taky se v pořádku vrátit. Čekají mě další cíle.

WEBOVÉ STRÁNKY ZÁVODU