JAK SE BĚHÁ V...: Orienťák v Norsku

Lesy v okolí malého městečka jsou protkány stezkami, na kterých navečer potkáte všechny věkové a výkonnostní skupiny holdující pohybu na zdravém vzduchu. Nikomu nepřijde divné, že si to dámy v důchodovém věku v křiklavých šusťákách rázují svižným tempem po rovince. A nikoho ani nenapadne dívat se skrz prsty na pány, kteří se s pár křížky na krku snaží shodit nějaké to kilo, aby snad později neupadli do spárů místního zdravotního systému. Jedinou skutečně řídce zastoupenou skupinou jsou paradoxně nordic-walkeři. Norové si prostě lyžařské hůlky šetří na zimu.

Běžecka infrastruktura za branami města je dotažena k dokonalosti několika osvětlenými okruhy v lese. Neplní žádnou dopravní funkci, jsou tam jen proto, aby každý nemusel za dlouhých nocí běhat s čelovkou. Světla zhasínají až po desáté večer, takže máte dost času protáhnout tělo, ať již na běžkách, nebo ještě na podzim v teniskách. Norové hodně dbají na bezpečnost na silnici – při běhu i cestou z práce. Je zcela běžné, že mají v bundě schovanou odrazku na šňůře, nebo reflexní pásek na nohu. Po setmění pak jen vyhodí odrazku z kapsy a řidiči je krásně vidí.

Pro ty, kdo se chtějí projít či proběhnout v lese s mapou, pořádají místní sportovní kluby pravidelné tréninkové běhy a samozřejmě otevřené orientační závody. Potřebujete na ně pouze 10 norských korun na mapu a chuť běhat mimo vyšlapané stopy. Terén v okolí Haldenu je členitý, ale zhusta postrádá výrazné, jasně čitelné terénní útvary, podle kterých se dá jednoduše orientovat. Zato bahna a vody je všude dost – mokřiny na kopci, mokřiny na prudké stráni, mokřiny v údolí. V červnu jsem litoval, že jsem vyrazil do závodu bez plovací vesty, v srpnu jsem po pás ve vodě zavzpomínal na Krále Šumavy.

Udržovat stabilní tempo v tak náročném terénu není jednoduché, udržet ve slušném tempu směr běhu a kontakt s mapou pak skoro nemožné. Běh přes mokřiny je hodně silový, na prudkých skalinách s vrstvou mechu mohou výrazně pomoct speciální boty s hřebíky. Skutečně dobří závodníci jsou dvakrát rychlejší než já, průměrný rekreační hobík – a to ještě za předpokladu, že neudělám v navigaci zásadní chybu.

Další možností pro milovníky orientačního běhu je tzv. Tur-Orientering. Jedná se o síť asi šedesáti stabilních „kontrol“, které jsou každou sezonu rozmisťovány v okolí Haldenu (ale i ostatních norských měst). Malé oranžové kyblíčky jsou pověšeny dnem vzhůru jako zvon a vevnitř ukrývají značkovací kleště. Za zhruba 300 norských korun (asi 1000 CZK) si můžete v knihkupectví zakoupit obálku s orientačními mapami, na kterých jsou kontroly vyznačeny. Je pak jen na vás, jakou trasu si zvolíte. Je sympatické, že kontroly mohou viset celý rok v lese a nikdo je neukradne. Pro středoevropana nepochopitelné – asi jako pro haldenské zámek řadicí páky v autě. Taková zbytečnost, druhý zámek, vždyť na zapalování už přeci jeden mám!

Krásným rysem orientačního běhání je jeho přístupnost pro všechny. Na kratší trase pravidelných podvečerních závodů potkáte celé rodiny. Dětičky navigují, tatínek je občas opraví, maminka se kochá krajinou a pes lítá okolo. V ležérním tempu se rodinky pohybují od kontroly ke kontrole, aby o deset-patnáct let později z dětí vyrostli mistři světa – nebo aby s během nadobro praštily.