Technika běhu: natural running

Už sám název metody natural running zní lákavě a slibuje jakýsi návrat člověka k jeho přirozeným běžeckým prapočátkům. V přeneseném slova smyslu Marquardt přirovnává přínos jeho techniky k seběhnutí z tvrdého asfaltu nebo betonu na měkký písek či zelenou louku.

Oproti našemu tradičnímu pojetí techniky běhu se natural running liší ve vyšší frekvenci kroků, zkrácení kroku před trupem a došlapem na celé chodidlo. Podle Marquardta je zkrácení kroku umožněno tím, že se při dokroku bérec přední nohy dostává kolmo k podložce prakticky pod trupem nebo jen nepatrně před ním. Tedy podstatně blíže než u klasické techniky.

Tato situace je skutečně velmi výhodná z biomechanického hlediska, protože běžec nemusí překonávat výraznější síly vznikajících v důsledku nepříznivých pákových poměrů a působících proti směru jeho pohybu, jak by tomu bylo při dokroku na propnutou dolní končetinu v koleni při došlapu dál před trupem. V případě natural runningu se ovšem zkrácení kroku před trupem kompenzuje jeho protažením vzadu.

Při odrazu tedy dochází k výraznému propnutí v kyčelním a kolenním kloubu. Dalším diskutabilním momentem této technické varianty je dokrok na celé chodidlo. Měření naší laboratoře potvrzují, že v tomto případě jde o mnohem vyšší silové působení na nohu (horší rozklad síly na plochu) než při technice s dokrokem na patu s následným zhoupnutím a odrazem přes přední část chodidla. I přesto, že u popisované techniky náraz při dokroku kompenzuje lehce pokrčené koleno, nejvyšší zátěž přebírá hlezenní kloub, což samo o sobě představuje vyšší ortopedické riziko.

Na druhou stranu je ale méně zatěžována achilovka a lýtko. V některých případech je rovněž tato technika v porovnání s klasickou kolébkou vhodnější z důvodu větší stability nohy. To platí především, pokud první kontakt s podložkou probíhá příliš na vnější stranu chodidla (supinace) s následnou tendencí k výraznému vnitřnímu propadu (pronaci). Naše zkušenosti ovšem ukazují, že v tomto případě je vhodnějším řešením stabilní běžecká obuv a klasická technika došlapu, čímž se minimalizuje ortopedické zatížení nohou.

Definitivní úsudek a názor na natural running ať si opět udělá každý sám. I v případě této varianty rozhodně nebude na škodu, pokud si ji zařadíme do svého registru a příležitostně třeba i prakticky vyzkoušíme.

Aleš Tvrzník
Odborný pracovník Vědeckého a servisního pracoviště tělesné výchovy a sportu CASRI Praha. Zabývá se diagnostikou, metodikou a evidencí zatížení ve vrcholovém sportu a přenosem takto získaných poznatků do oblasti rekreačního sportu, resp. fitness. Je autorem celé řady metodických materiálů a publikací. Poslední dobou se věnuje biomechanice běžeckého kroku a konzultační činnosti při výběru správné běžecké obuvi.