Už to, že vyhrává jen v sudé roky, mě mělo před letoškem varovat… :) A já bláhově spoléhal na svoje startovní číslo 11. Kecy v kleci. Bylo mi líto těch neznámých Holanďanů, kteří si dali práci a vyrobili mi u milníku druhého kilometru transparent: RADEK BRUNNER, lucky number 11. Skoro jsem se jim po tom průseru chtěl jít omluvit.

Před týdnem na Baroko maratonu mě to už mohlo varovat: Běžet ho na tepech 165 a být unavený a ztahaný po výsledku 2:52, tady něco nehraje. Po doběhu se mi tam navíc udělalo trochu šoufl, ještě že mi Pavel Sedlák poskytl trochu toho trávníku vedle svého auta. Do středy mě pak trápila unavená stehna a vůbec všechno tak nějak nesedělo tak, jak mají puzzle před velkým závodem zapadat. A sobota pro mě byla jedním velkým trápením. A o to víc mě to mrzí, protože medaile tam letos ležely fakt hodně nízko. Ale nemá smysl brečet nad rozlitým mlíkem.

Já si z toho vzal ponaučení, všechno jsem si prošel a promyslel. A myslím, že řešení znám. Takže se teď zavřu do svojí běžecký alchymistický laboratoře a vylezu z ní až 25. října v Plzni na republikovém šampionátu na 100 km. A buď bude moje analýza situace správná, nebo je všechno ještě jinak.

Tohle byl poslední zápisek na DailyMile. Napsal jsem si ho v sobotu večer, pod větrným mlýnem ve Winschotenu.

Winschoten 100km. DNF. Smutek, kam se podíváš. Od Baroka se z toho dostávám, evidentně to nestačilo. Myslím, že mi už minulý týden tělo chtělo něco naznačit, já ho ale jako správný blbec neposlouchám. Vyběhl jsem rozumně, šli jsme čtyři společně, tempo cca 4:00–05/km. Normálně bych při něm měl tepy do 140, tady to ale jelo nad 150. První varování. A když jsem po 20 kilometrech zjistil že jsem opět unavený a těžknou mi nohy, začalo to jít z kopce.

Maraton za 2:52, ale to už jsem dupal po 4:30 a nebyl schopný přidat. Jak velký rozdíl oproti loňsku. Po padesátce to zase spadlo přes pět a pak už jsem jen chtěl opustit medailovou pozici abych nevzdával z bedny. Šedesátý pátý znamenal stopku. Dostal jsem křeče do nohou, pak do prsou a byl konec. Zastavil jsem. Odvezli mě, zkoukli EKG a propustili.

Stydím se, že jsem to zabalil. Ale jak mám závodit když nejsem schopný běžet? Nikdy jsem nevzdal ale tohle pro mě bylo vysvobození. Asi toho letos už bylo moc, asi jsem neodpočíval a chtěl všechno ztrhat. Asi bych o tom měl víc přemýšlet. Letos mi všechno vycházelo tak jsem teď padl na držku. Bylo to potřeba. Bolí to, ale žít se s tím dá…

Převzato z blogu autora Runner.cz – 365 dní v běhu