Na Kunratickou v mužském převleku?

Zakázané ovoce. Vedle mé maličkosti lze potkat na trati třeba Lenku Borovičkovou – někdy dokonce dvakrát za sebou, Simonu Koščovou i několik dalších běžkyň. Někdy proklouzneme, někdy nás nepustí na start nebo později diskvalifikují, případně se později dovídáme, že jsme porušily Vrchlického Karlštejnský zá­kon.

Těžko říci, jestli je to právě příchuť zakázaného ovoce, co nás na tom přitahuje. Nejspíš ne. Rituál? Napětí, zda seženeme či neseženeme číslo, a pokud ano, tak na kdy? A běhaly bychom to, kdybychom na trať oficiálně mohly? Snad ano, snad ne. Jisté však je, že by nás nikdy nebylo tak mnoho, aby se na další zájemce o start nedostalo nebo abychom se pletly závodníkům do cesty více než jiní běžci, které po cestě musejí na různě krkolomných místech předbíhat. Nepředbíhají ostatně také vždy oni nás.
Diskriminace? 

Ženy postupně pronikly do sportů, považovaných ve své době za mužské. Historie tak zná sportovkyně převlečené za muže, aby se dostaly na původní řecké olympijské hry i později na první maratóny. Ještě nedávno bylo nepředstavitelné, že by skákaly o tyči nebo házely kladivem, nyní je to naprosto běžná záležitost. Jsou ženy hokejistky, fotbalistky, vzpěračky i boxerky, ať se to komu líbí nebo nelíbí. Kunratická přes Hrádek tak zůstává jediným závodem, kde tato hranice dosud nepadla – v souvislosti s tím zaznívají hlasy o diskriminaci, a to stále častěji také od mužů. Skutečně nejsem taková sufražetka, abych používala tak silná slova, ani bych se neúčastnila akcí, které by v tomto duchu snad chtěl někdo podnikat. Chci se v závodě přes Hrádek jen tak proběhnout, nic víc. Na atletku zdolávající Hrádek je jistě příjemnější pohled než na hypersvalnatou vzpěračku – a zároveň o nic horší než na atleta tamtéž.

Zazávodit si se svými protějšky, bratry, kamarády – a třeba je i porazit. Kde jinde by byla taková příležitost? Nabízí se protiargument, že je přece celá řada různých jiných závodů. Co když ale právě ti, s nimiž se celý rok navzájem hecujeme, zásadně nevytáhnou paty na žádný závod a pokud ano, tak právě a jedině na Kunratickou? A co když si nás začnou naši partneři a bráchové dobírat, že my na své dámské trati máme „houby“ kopeček? Nemáme právě tak touhu svého prostořekého bratrance porazit, aby si na nás tolik nevyskakoval? Hrádek je více než jen obyčejný závod. A my se v něm chceme jen tak proběhnout, nic víc. 

Zde se možná nejvíce nachází odpověd na otázku těch, kteří by nás na trati nejraději neviděli. Je přece tolik jiných krosů, kde můžete změřit síly na stejných tratích, tak proč to chcete právě na Velké Kunratické? Sama za sebe na to mohu říci, že jako typický „rovinový jezdec“ kopcovité závody prostě neběhám. Proč se trápit v kopcích a za děsně dlouhou dobu uběhnout směšně krátkou trať, když vím, že na rovině, ne-li dokonce v tretrách na dráze uběhnu za stejnou dobu o několik kilometrů navíc a ani tělo na to tolik neprotestuje? 

Navíc ani tam, kde se kopec otočí, to mnohdy nejde jen tak pustit a vzniklé ztráty tak dohnat, aby si člověk něco nezvrtl nebo se rovnou nepřizabil. Každý si navíc spočítá, že cestou nahoru stráví daleko více času stoupáním nahoru než příjemnou rovinkou (pokud na ni má ještě sílu) nebo takovým seběhem, kde si může dovolit vyřadit kvalt či aspoň nebrzdit. Při vší úctě k našim vrchařům, běh do kopce je prostě úchylka. Aspoň pro mne. (Přiznám ale, že totéž jsem si kdysi myslela i o maratónech.). Ale chlapská Kunratická, to je docela jiný kafe… 

Na trati nás chtějí i chlapi. Stejně jako nám by nevadilo, kdyby se na krátké trati proběhl nějaký ten muž, třeba začínající běžec pro něhož je Hrádek při začátek příliš, tak ani samotní závodníci proti nám nic nenamítají. Naopak, rádi nás na trase vidí a chtějí se s námi také proběhnout…

Co na to pořadatelé? Je pochopitelné, že zorganizovat tak velký závod s tolika kategoriemi od nejmenších po veterány i elitu není lehké a do přidávání dalších kategorií se nikomu z nich logicky nechce. Nelíbilo by se to asi ani ochranářům. Nedostatkem kapacity trati ale není ale není ten limitující faktor. Každý rok skolí některé přihlášené závodníky nějaký neduh, zranění či prostá lenost, nebo několik čísel prostě zbyde. Proč by tedy místo těch, kteří z nějakého důvodu nenastoupí, závod si ale řádně zaplatili, nemohlo běžet pár děvčat? 

Není třeba pro nás dělat zvláštní kategorii – zcela postačí, když nás nebudete vyhánět z trati. Chceme se na ní pouze nerušeně proběhnout, nic víc.

A já? Letos Hrádek určitě nepoběžím. Budu mít sama co dělat se sebou – a také s Matýskem. Ten sice nejspíš bude v teple u babičky, kde mu nic nebude chybět kromě našeho mateřského mlíčka. Tak snad za rok. A doufám, že se nebudu muset převlékat za muže – mně ostatně by se to (naštěstí) asi stejně nepodařilo.