Když jsem měl v tréninkovém plánu předepsáno 100×100 m, vůbec jsem nespekuloval o tom, že by to mohl být překlep. Sto stovek je deset kilometrů. Deset kilometrů ostatně není tak moc. Absolvovat takový objem s četností stovky rovinek na atletickém stadiónu mi přišlo zvláštní, ale nikoliv nemožné. Věřil jsem, že je to pro můj sportovní rozvoj potřebné. Zázračná tréninková metoda. Víra přece nezná pochybnost. Později se ukázalo, že to byl překlep, ale já jsem ten překlep přežil bez úhony.

Ale zpět k deníčku. Pečlivě jsem zapisoval počet kilometrů, dosažené časy, počasí, váhu. Týdenní součty, měsíční součty, roční součty. Čísla mě začala okouzlovat. Začala žít vlastním životem. Nabývala nebývalého významu, před kterým se i pud sebezáchovy krčil někde v koutě. Přece nepřeruším trénink kvůli rýmě nebo banální bolesti v krku? Naplánoval jsem si sto nebo raději sto padesát kilometrů na týden. Jak bych to vysvětlil svému deníčku? Změkčilost bitvy nevyhrává. Zakolísání křivky nárůstu naběhaných kilometrů by představovalo hrozbu cesty k šedému průměru.

Nejdřív mě uspokojovaly měsíční a roční součty. Pak jsem naběhané kilometry po každém tréninku rozděloval do pěti rychlostních pásem. Obecná vytrvalost, tempová vytrvalost, speciální tempo, tempová rychlost, absolutní rychlost. Speciální tempo odpovídalo tempu, ve kterém jsem chtěl dosáhnout svého osobního rekordu na své hlavní závodní trati. Každé pásmo jsem si ocenil časovou hodnotou uběhnutého kilometru, abych spočítal měsíční a roční průměry. Hvězdičkou jsem si označil měsíce s největším objemem.

Možná bych ještě někde na půdě našel deníček z roku 1981, kdy se v prosinci hvězdička usmívá nad cifrou 775 kilometrů. Vítězným ročním součtem zůstane rok 1982 s celkovým objemem 7 482 kilometrů.

Jinak na vysvětlenou: atletický rok není rokem kalendářním. Atlet zahajuje svoji přípravu 1. listopadu. V zimě běhá hodně kilometrů, cvičí, posiluje a také běhá na lyžích. Běhá hodně, ale pomaleji. V zimě potmě, ve sněhu a v blátě to ostatně ani moc rychle nejde. S blížícím se jarem začne ostřit zbraně. Narůstá napětí. Ubírá kilometry, začíná běhat intervalové tréninky, což představuje rozdělení tréninku do několika kratších rychlejších úseků. Míň kilometrů, větší rychlost, větší kvalita. V dubnu začíná závodit. Květen a červen jsou prvním vrcholem sezóny. Teď musí atlet ukázat, co do sebe v tréninku nastřádal a co v něm je. V červenci a v srpnu se jezdí na soustředění. To je třeba pořádně zamakat. Nejlépe dvakrát nebo třikrát denně. Co tělo vydrží, nebo občas taky nevydrží… V září je třeba prodat formu na dalších závodech. V říjnu se už moc netrénuje. Jen sem tam nějaký ten přespoláček.

Takhle jsem se to naučil od svého trenérského guru. Nevím, jestli se tenhle model ještě nosí. Asi ne. Moc bych se tomu divil. Sportovní věda už určitě vybádala nové a nové metody. Vím, všechno se mění. V mé hlavě se ta stará struktura zahnízdila a zůstala tam dodnes.

Ještě jedna důležitá informace. Doufám, že tuhle kapitolu nebude číst moje manželka. Ona totiž psaní tréninkového deníčku principiálně nesnáší. Nepovažuje to jen za pouhou úchylku. Považuje to za partnerské a otcovské selhání. Normální manžel a otec rodiny se přece tak hloupými věcmi nezabývá! Má úplně jiné starosti! Rodina, dům, zahrada a tak podobně. Když jsem to po prvních letech manželství pochopil, přešel jsem raději do ilegality. Deníček si vedu tiše dál, ale tajně. Když mě manželka někdy překvapí při dopisování důležitých statistických údajů, rychle deníček sklapnu a předstírám, že si v tašce přerovnávám věci. Některé věci prostě ženské nikdy nepochopí. Je plýtvání energie jim to vysvětlovat. Boj s větrnými mlýny.

První deníček jsem začal vést v roce 1973 a od té doby se ta sbírka bohulibě rozrůstá. K dnešnímu dni je do stohu deníčků „ s oslíma ušima“ zapsáno 111 566 kilometrů. Rovník měří po obvodu 40 075 kilometrů. Pokud jsem průměrným jelenem karibu, dělí mě od třetího oběhnutí zeměkoule ještě 8 659 kilometrů. Mám je hltat nebo si je mám šetřit? Je to jako písek v přesýpacích hodinách? Není to něco jako těšit se do krematoria? Blbost! Je to jen vtip, je to nadsázka, je to hloupá paralela! Bůh ví, kolik kilometrů jsem si nezapočítal, kolik jsem jich do deníčku nezapsal.

Všechny kilometry jsem nenaběhal na přesně změřené dráze nebo silnici. Většinu kilometrů jsem odhadl podle uběhnutého času, podle určité zkušenosti. Ač nerad, musím si připustit nevyhnutelnou statistickou chybu. Jedno, dvě nebo dokonce pět procent? Nahoru nebo dolů? Často mnou zmítají statistické pochybnosti. Někdy odhad uběhnutých kilometrů zaokrouhlím raději dolů, abych ty zapsané kilometry měl „jisté“.

Karibu celý život neběhá. Někdy se jen tak prochází. Kdyby ostatně při pastvě běhal, kdoví co by všechno spásl a jestli by si při takové pastvě nevyrazil zuby. A já mám také ve sbírce nachozené kilometry. Převážně v sedmdesátých letech jsem nashromáždil 9 111 kilometrů. To jsou pochopitelně jen ty upocené kilometry v trenýrkách a teplácích většinou v tempu od čtyř a půl do šesti minut na kilometr. Prostě žádná vyslovená turistika. Turistikou moje statistika pohrdá, tu nepočítám. S chodeckými kilometry jsem už na konci třetího kola kolem zeměkoule.

V sousedním sloupečku se vyjímá součet 11 452 kilometrů naběhaných na běžkách. Jenže karibu na lyžích neběhá, takže to do trojnásobného oběhnutí zeměkoule počítat nemohu. Je to jen vedlejší, nikoliv nesledovaný a nezajímavý ukazatel. Nevím, jak je na tom ten pravý přírodní jelen karibu s plaváním. Obávám se, že ho plavání asi moc nebere. Já mám v dalším sloupečku nadepsaným „plavání“ 1 024 kilometrů. Počítám si je až od roku 1982, takže se jedná o trochu nekompletní, nicméně také utěšenou sbírku.

Poslední roky mě bolavé klouby posílají do bazénu častěji. Chodím plavat pravidelně dvakrát týdně, vždy po dvou kiláčcích. To se za slabou hodinku v pohodě zvládne. Předloni těch kilometrů přibylo 176, vloni se to vyšplhalo na 191. Celkem se to před nedávnem přehouplo přes kulatou tisícovku. Pěkné číslo. Pyšně se na ten sloupeček dívám, jak se ten chlapík činí, jak mu to tam hezky přibývá.

Od první operace kolena si zapisuji i kilometry naježděné na kole. Vášeň jelena karibu pro jízdu na kole je samozřejmě mimo diskusi. Navíc je mi jasné, že nějakými třemi tisícovkami kilometrů najetými předloni a dvěma tisíci ujetými vloni nikoho neoslním. Deníčky pravověrných cyklistů pracují s ciframi o řád vyššími. Ostatně na kole jezdím jen tehdy, když manželka není o víkendu doma. Cyklistika je to totiž mnohem větší žrout času než běhání. Takový časový výpadek v pracovním nasazení v domečku a na zahrádce by chuděra asi nerozdýchala. I tak jsem se jí za celý život s tím svým sportováním natrápil dost a dost.

Jednou mě napadlo, jak dlouho běžím. Jednoduchá rovnice. Znám přibližný počet kilometrů. Dosadím střízlivý odhad průměrné rychlosti. Řekněme 14 kilometrů za hodinu, tedy kilometr za 4:17 minut. Před týdnem jsem takovým tempem uběhl deset kilometrů a měl jsem smrt na jazyku. Dřív to bylo tréninkové tempo určené pro dlouhé běhy v terénu. Výsledek je jednoduchý. Pokud bych vyběhl 1. ledna o půlnoci, běžím a běžím, na kalendáři mám datum 28. listopadu. To ještě není konec roku. Je to takové „Faunovo velmi pozdní odpoledne“. Je to pokročilý podzim se spadaným listím. Konec roku přestavuje metu více než 122 tisíc kilometrů. O něco málo víc než tři zeměkoule. Křivka tří zeměkoulí a jednoho proběhaného roku se téměř potkávají. Bude to opravdový konec? Bude to cílová meta pro jelena karibu?

Nesmysl. Nevím, proč by měl být. Čím víc se těmi nesmyslnými čísly zabývám, tím silnější mám pocit, že osud jelena karibu je předem dán. Určen, vykolíkován, vyměřen. Přesto pořád nějaký čas zbývá. Pět týdnů nonstop běhu, možná dvanáct, možná devět tisíc kilometrů. Není důvod kazit si ty kilometry těžkými myšlenkami. Je lepší nepřemýšlet a ponořit se do přítomné chvíle.

Ještě jeden druh deníčku si vedu. Deníček závodový. Další nikoliv nezajímavá čísla. Minulou neděli jsem si zaznamenal závod s pořadovým číslem 725. V separátní statistice lyžařských běhů se poslední Skadi Loppet maratón zapsal pod pořadovým číslem 64. Také dobrá sbírka. Cosi jí ovšem k dokonalosti chybí. V rámci některých atletických i lyžařských závodů jsem dříve absolvoval více startů. Především při atletických závodech družstev bylo nemyslitelné odběhnout si pětku nebo desítku, pak se uvelebit na divácké tribuně a do konce závodů se dloubat v nose. Takový ignorantský egoismus se v našem oddíle nepěstoval. Nějaký ten bodík se dal ještě ulovit na patnáctistovce. I poslední místo na čtvrtce překážek bývalo bodované.

Naše „béčkařská“ čtvrtkařská štafeta také vždycky něco ulovila. Celkový počet odběhnutých závodů je proto mnohem vyšší. Třeba útočím na tisícovku startů. Až budu mít jednou jako důchodce dost času a pokud se ještě vyškrábu na půdu, tak opráším ty staré deníky a to kompletní číslo si spočítám. Vím, že to nepůjde moc rychle. Až otevřu deník, vrátím se několik let zpět. Zažloutlé výsledkové listiny. Spousta zajímavých časů a mezičasů. Spousta jmen soupeřů a zároveň kamarádů. Fotky, výstřižky z novin. Vzpomínat znamená připustit si stárnutí. Vzpomínat znamená rezignovat na přítomnost. Vzpomínat znamená zříci se budoucnosti.

Ještě tu badatelskou expedici na půdu odložím…

Pozn.red.: Ukázka z knihy Petra Krčmáře Pajdající karibu – Zpověď muže v přechodu