O Veronice

Tu dlouhonohou, štíhlou dívku jsem prvně zaregistroval asi před čtyřmi roky na zimním atletickém kurzu na horách. Tenkrát ještě závodně neběhala, ale s velkým obdivem mluvila o nějakém lakrosu. Všechna praktická i teoretická cvičení prováděla s takovým nadšením a razancí, že nešlo si jí nevšimnout. Po pár dnech za mnou přišla a požádala mě, abych ji uvolnil z kurzu, protože potřebuje odjet na zkoušku. Moc se mně do toho nechtělo, protože vedoucí má jisté povinnosti vůči zajištění takovýchto akcí, ale pak, právě kvůli jejímu výjimečnému přístupu, jsem ji pustil. Poděkovala a po návratu se vrátila s ingrediencemi na dort pro všechny účastníky kurzu, který večer sama upekla. 

Pak jsem ji čas od času vídal na chodbách ve škole či na výuce. Nikdy nic „neošulila“ a vždy hospodařila se svým jménem jako s tím nejcennějším, co má. Všichni dobře víme, jak právě tohle se v našem životě těžko naplňuje a jak člověk rychle a jednoduše, zvláště v mladém věku, uklouzne.

Když jsme letos na podzim začali spolupracovat, chodili jsme často na tréninky do obory Hvězda. Na cestách tam tenkrát pracovala parta dělníků, kteří své práci, jak se říká, moc nedali. Po týdnu si tahle partička začínala Veroniky všímat, protože stejně jako oni tam byla každý den. Začali se zdravit a pro Veroniku se stala jejich společnost zajímavou součástí tréninku. 

Mezi nimi vynikal vousatým strništěm a alkoholovým oparem Vašek, který, když Veronika běžela kolem, vždy prohodil nějakou poznámku nebo ji, pro pobavení kamarádů, doprovázel několik desítek metrů. Po jednom takovém krátkém „sparringu“ podala Veronika Vaškovi ruku jako poděkování za doprovod. Vašek pak na stvrzení přátelství čekal na trase s bonbonem, který našel v kapse. 

V dalších týdnech věnoval Veronice knížku o koních a malého plastového koníka. Brzy jsme zjistili proč. Po jednom tréninku jsme se s ním dali do řeči a dozvěděli jsme se, že v minulosti byl žokejem v Chuchli a sjezdil v Evropě téměř všechny známé turfy. Pak se zranil a život se s ním nějak zatočil. 

Jednou, když se mu parťáci dost hrubě posmívali, protože nejspíš ten den nezvládl svůj boj s alkoholem, za ním Veronika přišla a začala se s ním bavit. Jeho kamarádi utichli, chvíli udiveně poslouchali a poté zklamaně odešli. Vašek pak přišel za mnou a povídá: „S tím pitím musím přestat, abych nedělal kamarádům ostudu.“ 

Když na tréninku pozoruji její nasazení a po něm poslouchám její hodnocení vážnými i humornými slovy, cítím snahu upřímně a přesně zhodnotit tréninkovou situaci. A také se dokáže tvářit příjemně i při nepříjemném tréninku. Umí se prosadit a dokáže dát také najevo zdvořile i nesouhlas. Je to zajímavý človíček. Ale, vážení, nemůžu na ní všechno prozradit, protože ženský, když je příliš chválíte, si vás rychle otočí kolem prstu a to by trenér neměl připustit. Já dnes nevím, jak dopadne Vaškovo předsevzetí ani naše závoďácká story s Veronikou, ale rád jí pomůžu splnit její sen a jak ona říká, najít její „ztracenou náušnici“.

Vladimír Korbel je jedním z trenérů, kteří nabízí své služby i široké veřejnosti. Čtěte více na stránce Trénink