Pondělí

Odpoledne přijíždím do Železné Rudy, setkávám se s trenérem a vyrážíme na obhlídku běhatelných cest. Zjišťujeme, že většina je pokrytá různě dlouhými úseky ledu. Naše pátrání končí při setmění s jasným závěrem – na zítřejší trénink se budeme muset vypravit do nižších oblastí Šumavy. Vyrážím pak hledat místo mého noclehu, které by mělo být 10 km od Rudy. Tenhle týdenní azyl mi poskytla lakrosová spoluhráčka a tak s klíčem od neznámých dveří a s ne příliš vytříbeným orientačním smyslem se vydávám na cestu. Orientační smysl ani tentokrát nevylepšil svou reputaci, ale nakonec po hodině nacházím ty správné dveře a můžu začít stěhovat proviant z auta. Na schodech potkávám sousedy z vedlejších bytů, kteří si asi myslí, že se stěhuji na dobro. V krabicích totiž mám mezi jablky, celerem, černými ředkvemi, cibulí, česnekem a zázvorem zabudovaný také květináč s kytkou. Té nacházím její nové místo, jinak krabice nechávám krabicemi, připravím si věci na ranní výběh a díky tomu, že nemám možnost sednout k počítači, si jdu v klidu číst. Za tlumených zvuků televizí z okolních bytů ale brzy usínám hlubokým horským spánkem.

Úterý

Ráno se probouzím do slunečného rána. Konečně vidím, jak to vypadá kolem. Výhled na obrovskou louku, před domem náznak fotbalového hřiště a kolem všude ovce barvou ladící až splývající s okolím. Po snídani a první fázi (4×4 km) přijíždí, teď už vlastně bývalý, spolužák, ale stále věrný kamarád a občasný sparring Filip aneb Lamička. Jedu tedy vyzvednout Lamičku na nádraží. Projíždím pět kilometrů dlouhou vesnicí a za celou cestu potkám akorát rozvážně kráčícího koně po silnici v protisměru. Pomalu projíždím dál. Po chvíli mám pocit, že orientační smysl mě opět moc neorientuje. Naštěstí potkávám pána svižně ale spokojeně jdoucího proti mně. Ptám se ho na cestu. Děkuju a ptám se jeho, jestli náhodou neshání koně. On, že ano . Takže nádraží, převlíknout a odpolední trénink – výběhy kopců (7× 500 m) – byl už ve dvou.

Středa

Dneska nás čekají stupňované úseky 6–4–4–2 km a odpoledne lehká desítka. Z nedostatku bezledových cest vybíráme půlkilometrový úsek a na něm absolvujeme veškerou dnešní kilometráž. To, že jsme běželi na pětisetmetrovém úseku 26 km, nám došlo naštěstí až po tréninku. Večer dělám salát z celeru a černé ředkve a na zítra snídani, která bude brzy.

Čtvrtek

Přejíždíme do Kašperských hor. Čeká nás 32km okruh se 700m převýšením. Na delších trénincích si už zvykám doplňovat energii tak jako při závodě. Vybíháme tedy s kapsami napěchovanými osvědčenými Enervit gely a tabletami GT. Gely přichází na řadu jako vrcholová prémie po hodině běhu na Obřím hradě. Většina obsahu mého gelíku bohužel končí ve snaze rychlého zvládnutí občerstvovací akce na kamenech bývalé keltské usedlosti. Významnost toho místa mi pomáhá se s touhle cennou ztrátou smířit, ale přesto pro jistotu sáhnu i po záložní energetické tabletce. S novou energií pokračujeme dál. Terén je náročný na pozornost a je třeba volit každý krok. Kolem druhé hodiny běhu náročnost terénu vrcholí, až si chvílemi připadám jak figurka v počítačové hře, která za každý chybný krok ztrácí cenné body. S vystoupanými metry přibývá ledu a teplota klesá. Kolem třetí hodiny běhu se marně snažím zmrzlými prsty rozbalit poslední tablety. Zkušenost pro příští zimní výběh: vybalit z efektního papírového obalu předem. Poslední část trasy už sestupuje zpátky pod město a končí prudkým stoupáním na náměstí Kašperských Hor. Přibíháme po více jak třech hodinách lehce strhaní ale spokojení.

Hned vedle náměstí bydlí shodou okolností Lamičkovi příbuzní, u kterých se sprchujeme a zůstáváme chvíli povídat. Paní domu nosí vytrvale na stůl nějaké občerstvení. Přestože mám v sobě svojí dávku R2ky, neodolám čerstvému šumavskému chlebu s mrkvovou pomazánkou. Mám také strašnou chuť na obrovskou kremroli, která je na stole, ale naštěstí rychlé cukry z R2ky zabraly včas a tak zahnaly tu neodolatelnou chuť dřív, než jsem se osmělila po kremroli sáhnout… (což je co říct . Na cestě zpátky si dává Lamička ještě borůvkové knedlíky. Trochu se mi spouští sliny, ale vím, že na mě čeká celerovo-ředkvový salát, který – nevím proč – nechutná ani Lamičce ani trenérovi , a tak mám o jídlo postaráno na pár dní dopředu.

Pátek

Prší. V dopolední fázi jsou kopcovité úseky a posilování, odpoledne pak lehčí patnáctka. Kvůli ledu měníme plán cesty ale nakonec se i alternativní trasa povedla. Začíná foukat vítr a my jedeme domů. Ano – salát.

Sobota

Lije. Fotbalové hřiště se přes noc změnilo v bazén a potok v menší řeku. Vítr se mění v poryvech z vánku po vichřici. Ovce zmizely. Přemýšlíme, jak absolvovat poslední trénink. Možností není moc: a) počkat až vichřička přejde b) odběhat trénink na louce před domem, kde na nás asi nic nespadne c) vyjet o den dřív směr Praha. Protože louka měla kvalitou blízko k napuštěnému fotbalovému hřišti, rozhodli jsme se počkat a mezitím se připravit na případnou rychlou evakuaci do Prahy, kde by se dalo zajít na běhátko. Za hodinu se vítr trochu utišil a tak jsme vyrazili na poslední trénink – rychlejší patnáctku. Odpoledne ukončujeme soustředění symbolicky u kafe v místní hospůdce a v euforii z uplynulého týdne plánujeme brzký návrat.

Veronika Brychcínová