Lenka začala svůj článek o Pražském půlmaratonu větou: „Bylo to úžasné od začátku do konce“. Tak to cítila ona. Můj dojem při doběhu v cíli byl stejný: „byla to paráda“. Narozdíl od Lenky jsem ale já tento pocit neměl po celou dobu závodu.

Už ráno před závodem jsem byl hodně nervózní. Nikdy jsem neuběhl víc jak 10 km, a to ani při tréninku, kromě mého skoro maratonu na Vysočině při mém zakufrování.

A teď je přede mnou 21 km. Běhat jsem začal teprve před šesti týdny, navíc po těžkém úraze. Předtím jsem půl roku jen ležel, maximálně se učil sedět a neohrabaně vstávat z postele. Přibral jsem za tu dobu 10 kilogramů a mé svaly totálně ztuhly. Protože jsem byl šťastný, že začínám zase chodit bez berlí, dal jsem do rehabilitace co nejvíc svých sil a dal si obrovský cíl: „Uběhnu maraton“.

To, že se na sport nebudu dívat jen z postele nebo invalidního vozíku, byl důvod, proč jsem se rozhodl běžet jako vyslanec Centra Paraple a pomoci lidem, kteří na vozíčku skončili.

Nejsem tedy žádný rozený běžec, neběhám proto, že by mě to bůhvíjak bavilo. Vážil jsem 106 kg a s touto váhou se běhá velmi těžko. I když jsem již 6 kilo z původní váhy „sundal“. Pravidelně jsem neběhal ani před úrazem, sem tam nějaké proběhnutí bylo, ale opravdu jednou za čas tak 4 km, jen pro potěšení.

Sportoval jsem vždycky, ale přednost měl u mě box, posilovna a bazén. Také s mou postavou opravdu nikdy žádný běžecký závod nevyhraji a jsem šťastný, když doběhnu do cíle, i když třeba poslední.

Po každém běhu cítím, jak namáhám klouby, bolí kolena i kotníky a nejen to. Je to, jako byste si na záda dali pytel brambor a měli běžet celý závod s ním. Zkuste si to někdy… Jenže já se rozhodl pomoci lidem s poraněnou míchou a běžím pro ně. Překonám svou bolest kloubů a svalů a zdolám nejtěžší běžecký závod a jako jejich vyslanec se pokusím vybrat co největší částku, abychom jim jako Buldok-tým pomohli.

Tito lidé se bohužel už nikdy neproběhnou. A já můžu, i když vážím metrák a běhám jako slon. Ale můžu! Co by oni za to dali. A proto poběžím i za ně.

A teď zpátky k půlmaratonu: Ze stejného důvodu, proč běhám, jsem se postavil i na start Pražského půlmaratonu. Ne jako ostatní, kteří mají z běhu potěšení, ale proto, že běžím za svůj Buldok-tým a pro dobrou věc.

Už ráno před závodem jsem byl pěkně nervózní, to víte, 21 km přede mnou a fůra lidí, co mi věří. Neříkám, že jsem se na závod netěšil, naopak. Miloš umí namotivovat snad každého a já se na start postavil s úsměvem a dobrou náladou. Také po vystartování jsem měl výbornou náladu, pohoda dodala sebevědomí a já běžel „jako o závod“ a držel krok s Lenkou.

Věděl jsem, že Lenka půlmaraton zvládne v pohodě, a mně se s ní běželo moc dobře. Gratuluji, Lenko. Chtěl jsem se jí držet, co to půjde, a současně podržet ji. To jsem dokázal, ale jen do devátého kilometru. Tam mi síly začaly docházet. Zatímco Lenka běžela pořád stejně, mě nohy přestávaly poslouchat, a tak se mi začala vzdalovat. Já běžel pomaleji a pomaleji, na 14. km mě doběhl Miloš se svou partičkou tragédů a já myslel, že se budu držet s touto skvělou partou a doběhnu na plánovaný čas 2:30.

Jenže síly ubývaly čí dál víc a já neměl vůbec žádnou energii. Ne že bych pociťoval nějakou bolest svalů, snad jen klouby „zlobily“, dech v pohodě, ale byl jsem vyčerpaný a totálně bez energie.

Dal jsem si energetickou tyčinku, kterou jsem si schoval na horší časy, a ono nic. Žádná energie. Žádná síla běžet. Jako bych si nic nedal.

A najednou se naproti mně, na druhé straně, objevil jako na zavolání obchod se zeleninou. Moje spása! Vběhnu do obchodu a prosím prodavačku o banán, že běžím závod, nemám žádnou energii a potřebuji banán. Že sice u sebe teď nemám peníze, ale že jí je přivezu později. Prodavačka zavolala svého šéfa – Asiat na mě koukl a řekl: „ne peníze – ne banán“.

Měl jsem smůlu.

Mé utrpení tedy pokračovalo. Ano, bylo to utrpení, ne běh pro radost. Spása ale přišla na 16. km. Běžím tempem slimáka a najednou se vedle mě z ničeho nic objeví můj 14letý syn, kousek běží se mnou a hlavně má pro mě energetickou tyčinku, kterou mi měl dát v cíli po závodě.

Potkali jsme se úplně náhodně, v tu chvíli s mou partnerkou kráčeli do centra k Rudolfinu a já si to „běžel“ zrovna na Smíchov. Viděli mě asi 100 metrů před sebou, syn mne doběhl a vysvobodil z utrpení. Tyčinka pomohla. Rozběhl jsem se a snažil se dohonit Miloše.

To už se mi bohužel nepovedlo, ale svůj první půlmaraton jsem doběhl v čase 2:31:38. A to jsem jej chtěl v krizi cestou vzdát. Vím, že kdybych neběžel jako vyslanec Centra Paraple, vzdal bych jej. Pomyšlení na lidi, kteří seděli na vozíčku podél trati a povzbuzovali nás běžce a drželi palce všem, kteří se rozhodli běžet, mi dávalo tu poslední naději a sílu nevzdát se a dotáhnou těch svých 100 kg do cíle. Dokázat, že nejen „když se chce, tak to jde“, ale že to jde, i když se nechce a tělo stávkuje.

Vím, že se budu trápit ještě víc na Pražském maratonu v květnu, ale přesto se na tento start postavím a budu bojovat ze všech buldočích sil. Bojujte prosím se mnou, přispějte jakoukoliv částkou přímo na konto centra Paraple 10006–18831021/0100 a do poznámky nezapomeňte napsat „Buldok-tým“.

V současné době jsme vybrali 11750 Kč.

Plně rozumím Lence, která se na start maratonu prý stavět nebude. Taky bych si za jiných okolností dal třeba rok a připravoval se v klidu a za rok si jej zaběhl. Já ale nemůžu, vsadil jsem se a hlavně chci pomoci dobré věci. Jsem Buldok, a já to dokážu!

Buldok
www.buldok-tym.estranky.cz

Nevím jak vy, ale já jsem si Buldoka oblíbil. Je to hodně velký svéráz, kočírovat se dá jen velmi málo, tedy spíš skoro vůbec. Ale žije a to je, oč tu běží.

Když mi s Lenkou hned ze začátku Půlmaratonu vzali roha, říkal jsem si: „Kde tě asi Buldočku, kde tě asi dostanu?"

Trvalo mi to dost dlouho. V podstatě jsem sobě i jemu přál, abych ho nedoběhl nikdy. I tak si zaslouží můj hluboký obdiv. Je fakt, že za normálních okolností, tedy pokud by se nerozhodl běžet pro Paraple, bych se mu nejspíš jeho úmysl běžet už nyní maraton zkusil rozmluvit, protože to se zdravým životním stylem, který se snažím svým svěřencům vštípit, nemá nic společného.

Ale co s ním můžu dělat?

Jedině mu pomoci to přežít pokud možno bez újmy na zdraví. A budete se možná divit, já si myslím, že to zvládne. Bude ho to sice bolet, hodně bolet, ale půjde to!

Nakonec, i když se to nezdá, je Buldok stejným motorem pro ostatní, jako dosud byla Lenka. Jsem osudu vděčný za oba dva, že se rozhodli dokázat si, že mají na to zvládnout běžet takový flák cesty.

Buldoka ještě čeká velká zkouška, za týden se bude muset v rámci tréninku poprat s 32 km na běžeckém víkendu ve Skalné, protože to kdyby nedal, tak může na cíl maratonu a pomoci Parapleti zapomenout. Ale on to určitě zvládne. Je to přece Buldok!

Miloš Škorpil

Buldok Tým tvoří: Zdenek Buldok, Porcelan delux, Rostislav Tomeš, Blanka Živná, Lenka Lasková, Soňa Otavová, Zora Hackerová, Behej.com sro, Peter Kovalík, Ivo Peterka, Hana Taslerová, Kateřina Gališová, Tomáš Vorlíček, Vladimír Novák, Mapo, Miroslav Otava.

Miloš Škorpil je jedním z trenérů behej.com, kteří nabízejí osobní trénink v rámci nabídky placených služeb.

Na seriálu o přípravě Buldoka na maraton se podílejí:

Sportsclinic

Porcelán delux

STŘECHY Boháč & Marek