Po vysokoškolských prázdninách 1957 jsem se tedy vrátil do Prahy bohatší o několik desítek naběhaných kilometrů. V Praze jsem začal znovu chodit na Malý stadion na Strahově, kde si mne všiml vedoucí tehdejší atletické základny Antonín Holoubek. 

Byl to štrekař a výjimečně i maratonec, jeho matka závodně chodila před válkou za trampské osady a jako snad vůbec první žena vytvořila rekord na závodě Praha – Poděbrady (50 km). Ten mne víceméně přinutil, abych se přihlásil do oddílu Slavie VŠ Praha a svoji návštěvu stadionu tak legalizoval. Tonda Holoubek mne ale nikdy netrénoval. Jsem docela pyšný na to, že mým prvním trenérem byl nevšední člověk JUDr Ladislav Fišer, předválečný reprezentační čtvrtkař, který byl tvůrcem úspěchů takových velikánů běhu, jako byli Stanislav a Tomáš Jungwirthové, Tomáš Salinger, Vojta Hec a mnozí, přemnozí další. 

U populárního „doktora“ se s dovolením zastavím déle. Láďa Fišer měl jednu skvělou vlastnost: nikdy od sebe neodehnal začínajícího atleta, byť očividně neměl předpoklady k vrcholovému sportu a výkonem spíše připomínal dnešní „tragédy“. Na Strahov za ním přicházeli kluci kolem patnácti let, někteří i v doprovodu rodičů, a když vyjevili snahu stát se běžci, poslal je dr. Fišer rozklusat a po pár kolečkách a rovinkách velel, aby šli kilometr na čas. A věřte, bylo mu jedno, jestli budoucí svěřenec ten kilák zaběhl za 2:45 nebo 3:15, i když toto rozmezí je jasným dělítkem talentu i budoucí výkonnosti (něco pochopitelně může korigovat píle, ale ne všechno). „Doktor“ vždy mrkl na stopky, kývl hlavou a řekl: „Tak přijď v pondělí, začneme spolu trénovat.“ 

Z fišerovského tréninku mílařů a běžců na 3 – 5 km uvedu jen první trénink: 3 km rozklusání, 6 rovinek, rozcvičení. 5×200m (s 200m meziklusu – MK nebo mezichůze – MCH), 5×400m (400 m MK nebo MCH), 5 x 200m (200m MK nebo MCH). 2 km výklus. Vzdálenosti i počet úseků se různě obměňovaly, princip zůstával týž. Později dr. Fišera někteří za trochu stereotypní tréninkovou metodu kritizovali, ale já jsem přesvědčen, že na základě této konstrukce (střídání intervalů a klusu) se dá i dnes hodně dokázat. 

Dr Ladislav Fišer byl autorem několika odborných publikací, jmenuji pouze knihu „Mílaři a vytrvalci“ z konce 50. let minulého století, která shrnovala jeho tréninkové metody. Byl to člověk hluboce humanitně vzdělaný, často nás udivoval latinskými citáty a brilantní znalostí historie a zeměpisu. Měl slabost pro Plzeňské pivo a jednou nás načapal nad žejdlíkem ve známé malostranské hospodě U Schnellů. Přišel k nám, píchl mne ukazovákem do prsou a zeptal se: „Jak dlouho jsi tady?“ Já, že půl druhé hodiny. A on: „Půl druhé hodiny, šest plzní!“ Ale neznělo to vyčítavě a další den nám setkání v hospodě nepředhazoval.

Procestoval tehdy se svými svěřenci téměř celý svět, třebaže nebyl u „věrchušky“ zvlášť dobře zapsán. Jeho věhlas mezi světovými trenéry byl prostě takový, že se nad některými jeho názory mávlo rukou. 

Ještě na jaře 1958 jsem se zúčastňoval běžeckých závodů pouze sporadicky, ale na podzim téhož roku jsem si už troufl na některé veřejné přespolní běhy. Musíte si uvědomit, že tehdy nebylo zdaleka tolik závodních příležitostí jako nyní. V okolí Prahy se ale od počátku října běželo několik krosů a já je pravidelně objížděl. Kamarádi mě přinutili startovat na 25. Velké Kunratické. Tenkrát, v listopadu tomu bude přesně 50 let, jsem přes tři potoky a tři kopce běžel za 16:11 min., letos k tomu při svém 42. startu budu potřebovat skoro půlhodinu. Byla to shodou okolností poslední Velká Kunratická, kdy jsme se ještě svlékali v kunratickém mlýně pana Bartůňka a po doběhu posledního a zpracování výsledků nám je rozhodčí přečetli en bloc. „Rekordní“ byla na jubilejším ročníku i účast – považte, plných 121 mužů! 

Následující zimu jsem poprvé trénoval opravdu cílevědomě a pravidelně. 3 – 4 krát týdně jsme z teplých šaten na Strahově vyběhli do mrazu, sněhu, deště i jiné nepohody. Cílem byla vždy obora Hvězda. Břevnovská pláň ještě nebyla upravená jako nyní, a tak jsme běhávali břevnovskými ulicemi. Po okruhu Hvězdou jsme se vraceli na Strahov a v tréninkovém zápisníku přibylo kolem 14 kilometrů. Sezóna tehdy končila Velkou Kunratickou, Během 17. listopadu ve Hvězdě a Mikulášským během na Bradech. Pak byla pauza bez jakýchkoliv závodů až do konce února.

(Pokračování)