Motto: „Jmenuji se Baron a ač, pes, jsem maratónec. Kondici mám lepší než můj pán. Stačí mi granule a voda a při běhu se obejdu bez gelů a cukrů a všech těch divných věcí. Ale kousek sýra nebo piškoty, jó, to si dám po běhu rád.“

„Běhání s psím společníkem je pro mne obvykle radostí. Trénujeme spolu pět let a naběhali jsme spolu už několik tisíc kilometrů. Můj běžecký partner je světlý labradorský retriever Baron,“ říká Vojta Stavný.Jeho Baron mezitím názorně předvádí, že řeči o uběhnutí maratonu po boku svého pána nej

sou výmyslem. Nejdříve si užívá volnosti, časem ale zjistí, že by měl šetřit síly a nepřepálit úvod. Úplně jako zkušený běžec. Poslušně se zařazuje do skupiny a jen občas si vyrazí na občerstvovačku v podobě potoka nebo rybníka.

Vojta pokračuje: „Když jsme si štěně vybírali, konzultoval jsem s chovatelem  možnosti společných pohybových aktivit, protože mne od běhání se psem, obzvláště s retrieverem, několik lidí odrazovalo (s odkazem na vývoj kyčelního kloubu). Chovatel mě ujistil, že nebude-li běhat vedle kola a budu-li respektovat jeho vývoj, bude to můj spolehlivý a vděčný partner. Měl stoprocentní pravdu.“

„Začali jsme spolu s Baronem běhat, když mu bylo pět měsíců. Nejdříve kratší, cca 1km úseky, následně jsme přidávali a trochu trénovali základní poslušnost.“

„V devíti měsících jsem mu už dávno přestal stačit a vzdálenost se prodloužila na 9 km. Svojí energii si vybíjel plaváním v rybnících a potocích okolo cesty, válením se v bahně a nošením klacíků (občas cca 3m). Náš současný denní standard je 11 km v lesnatém a kopcovitém terénu.“

„Máme společně naběháno několik příprav na maratón a mám ověřeno, že ani vzdálenost kolem 40km mu nečiní jakýkoliv problém. V první fázi delšího běhu, cca 25 – 28km, zkoumá pilně okolí a má odběhnuto jistě od 10 km více než já. V druhé fázi, po 28 km, se zařadí za mne a vyklusává…“

„Běháme tzv. na volno, tj. bez vodítka. Psí závody jsme proto nezkoušeli. Mohu směle říci, že běh se psem mne uspokojuje více než když běžím sám, nebo s někým jiným.“

Rovněž Pavlína Hanušová přitákává: „Já běhám se psem také ráda. V hloubi brdských lesů se tak cítím bezpečněji. Retriever je od přírody velmi hravý a přátelský pes, ale pokud je ohrožen (nebo jeho člověk) ukáže se jeho srdce ochránce.“

Jaké jsou zkušenosti chovatelů-běžců s jinými plemeny?

„Máme anglického bulteriera. Bulteriér je povahou i stavbou těla spíše sprinter. Samozřejmě i zde existují výjimky, ale ve většině případů tato rasa není nejvhodnější pro delší běhy, jak je většina z nás provozuje,“ říká Sam Straka.

„Zkoušel jsem s naší psí slečnou začít běhat. Měl jsem představu, že bych se s ní třeba 5 km rozběhl a pak šel sám trénovat. Nejde to. Bulteriér je asi příliš inteligentní jenom na obyčejné běhání bez cíle a motivace On zaprvé musí sám chtít, protože jinak máš málo šancí ho k tomu donutit a pokud bys ho donutil, dokáže ti to dát řádně najevo a znechutit ti to běhání, že se na to příště raději vykašleš.“

„Zadruhé bulterier miluje hru. Takže určitou šanci máš, pojmeš-li běh jako hru. Ale musí přitom zároveň platit, že on chce Takže má-li bulteriér chuť běžet a ty toho využiješ, musíš při běhu pořád vymýšlet nové a nové blbiny, aby ten běh byl pro bulíka zábavou.“

„Miluje něco podobného jako je fartlek: časté a krátké zrychlení, kdy se s tebou jakoby může honit. Pochopitelně nemáš šanci a právě to ho baví. Souvislý běh setrvalou rychlostí je pro bulíka otrava, na to ho nenachytáš.“

„Také jakékoli odbočení z pěkné cesty do lesa nebo na louku, do kopce nebo z kopce, probíhání mezi stromy a kličkování je pro bulteriéra ten správný způsob běhu. S mými z mládí "vyčvachtanými“ kotníky to však není to pravé. Pokud tedy někdy při procházce vidím, že je příznivá konstelace, využiju toho a kromě výše uvedeného „fartleku“ a jiných blbin ji provokuji vodítkem (běží na volno). Tím ji nutím ke skákání během běhu a to je zase určité zpestření."

„Občas ji také uplácím při nebo po běhu nějakými psími dobrotami, které nosím v kapse. Srovnám li psa a fenku a jejich vhodnost pro běh, myslím, že vhodnější je fenka. Nemá potřebu značkovat si revír a očichávat každou stopu jiného psa nebo fenky. Proto i případný běh může být trochu plynulejší,“ říká Sam.

O tom, že psi jsou nejen výborní sprinteři, ale po patřičném tréninku rovněž skvělí vytrvalci, svědčí i vyprávění ultramaratonce Miloše Škorpila:

„Jste-li majitelem nejlepšího přítele člověka, tak určitě máte rádi chvilky, kdy si s ním můžete jít proběhnout. Vám určitě není třeba říkat, že existují takové sportovní disciplíny jako je dog treking či jiné, kde na startovní čáře stojí současně běžec a pes.“

„Shodou okolností jsem měl možnost stát na startu dvou těchto disciplín. Poprvé to byl první dog trakingový závod v České republice, který se běžel na vzdálenost 130 km po Žďárských vrších. Člověk i pes na tom byli zcela stejně. Oba si museli nést svou bagáž. Běžec spacák, ešus, vařič, jídlo a pití na dva dny, resp. na 36 hodin, na něž byl tento závod vypsán.“

„Měl jsem slíbeno, že mi nějakého toho malamuta půjčí. Bohužel se pak nenašel žádný odvážný majitel. Buď měli strach z toho, že jim psa uštvu, nebo že mě povleče, kam se mu zachce. Přesto jsem na ně nezanevřel, na jedny ani na druhé, a když mě pak rok poté nabídli, zda bych nechtěl zacvičit jednoho malamutího nováčka při Mistrovství České republiky v canni-crosu v běhu na 5 km, hned jsem souhlasil.“

„Půjčili mi ročního pejska Mischu. Krásného bílého malamuta. Běželo se na trati brněnského autodromu. Závod se běžel na dvě kola. V pátek večer první a v sobotu dopoledne druhé kolo, které se startovalo distančně podle časů dosažených v prvním dnu.“

„První den jsem Mischu táhnul já. Nějak mu nebylo jasné, co se po něm chce. Přesto všechno jsme porazili jeho kámoše Frama. V noci si to s ním zřejmě Fram po psím vyříkal a tak druhý den, když jsme Frama na trati doběhli, nechtěl Mischa jít za žádnou cenu před něj.“

„Až když nás pak předjela další závodnice, jejíž tříkolka byla zapřažená za dalším psem, Mischa se nechtěl dát zahanbit a pak jsem měl naopak já co dělat, aby mě po svahu netáhl on. Rád na tyhle zážitky vzpomínám. Bohužel ale žiji ve městě, kde to pro takovéhle pejsky není a tak jen doufám, že mi zas někdy někdo nějakého půjčí,“ končí Miloš.

Vojtěch Stavný připojuje poznatky pro všechny, kteří by si chtěli vychovat zdatného běžeckého zajíce

– běhat může podle mého názoru jakékoliv plemeno. Je ale potřeba udělat z běhu zábavu a „práci“.

– psa vybírat nejlépe z pracovního chovu (v rodokmenech bývají u rodičů uvedeny typy zkoušek)

– u větších plemen dát pozor na rodiče – je důležité aby měli nulovou dysplazii kloubů

– jako výživu granulované krmivo, nejlépe kvalitu premium (vychováváte psa, který bude velmi zatěžovat svoji tělesnou schránku, co se zde ušetří, dostane veterinář a vy si nezaběháte)

– doplňovat vápník ve štěněčím věku

– není možné si myslet, že pes běhá na vzdálenost tak nějak sám od sebe, potřebuje trénovat a je nutné začínat po menší úsecích a doplňovat to o hru (aport ap.)

– respektovat specifika plemene např. retrieverům je brzy horko, není vhodné s nimi běhat dlouhé tratě v teplotách nad 20 stupňů, mají tendenci něco nosit sebou = počítat s tím, že bude i klacek mezi vašima nohama 

– psi jsou nejvíce aktivní ráno a večer, je tedy vhodné využívat toto časové období

– delší běhy plánovat s možností doplnění tekutin – potoky, rybníčky, jezírka pes se nepotí a chladí se „jazykem“

– když si pes lehne a nechce pokračovat, respektovat to – je to znamení, že má dost

– v psí pubertě je nutné zachovávat klid a počítat občas s nějakou tou psí rvačkou (psa od psa odtáhneme nejlépe za zadní nohy a to oba majitelé současně – každý svého 

A co vy, jaké máte zkušenosti s během s Vaším miláčkem Vy?