Marathon – The Ultimate Training and Racing Guide

Každá sféra lidské činnosti, u níž se předpokládá  dlouhodobá a pravidelná příprava a kde se úspěch měří  hloubkou  odříkání, vyžaduje vedle docela obyčejného štěstí též hmatatelné vzory, reálně existující hrdiny, kteří prošlapali cestu, po níž se hodláme vydat i my,  a za jejichž slovo ručí letitá osobní zkušenost. I oni se pochopitelně mohou mýlit,  často to i dělají,  vždy však představují autority, o jejichž argumentech  stojí za to vážně přemýšlet.

Jedním z velikánů, k  nimž uctivě vzhlížejí vyznavači maratonu,  je i Američan Hal Higdon z Chicaga, nestor  maratonského běhu (111 dokončených maratonů v době posledního vydání knihy) a někdejší úspěšný běžec dlouhých tratí  (v roce 1963 běžel i v Košicích). Uznávaný autor dlouhé řady knih o běhání, vážený spolupracovník prestižního časopisu Runner's World  a  provozovatel hojně navštěvovaných  webových stránek (www.halhigdon.com).

O úspěšnosti jeho knihy o maratonu nemůže být  sporu. V USA vyšla poprvé v roce 1993, dočkala se tu řady vydání a letos se v přepracované britské verzi představila i evropskému čtenáři.

Na rozdíl od většiny srovnatelných knih na českém trhu, které jsou pojednány všeobecně a v nichž se čistý maratonec musí spokojit jen s několika stránkami, míří každá Higdonova věta do černého: 26 mil a 385 yardů je alfou a omegou celého textu.

Kniha je určena jak tomu, pro něhož je první maraton metou, k níž se teprve přibližuje, tak tomu, kdo se rozhodl zdolávat tuto překážku opakovaně, s lepším časem a v lepší kondici. V 22 kapitolách jsou čtenáři svým průvodcem zasvěcováni do tajů maratonské magie. Učí se, či si opakují své první běžecké krůčky, zdokonalují se v umění milovat pravidelný běh, připravují se na první maraton, baví se názory nemaratonců, dozvídají se, jak se dále zlepšovat a vyhnout se zraněním, jak posílit křehkou psychiku, co je to maratonská dieta, co pít během závodu  i jak si počínat na tzv. 27. míli, tj. v cíli.

Součástí textu jsou i příklady osmnáctitýdenních tréninkových plánů pro začátečníky, středně pokročilé a pokročilé. Pozoruhodné je, že Higdon – vášnivý vyznavač dlouhých víkendových běhů (viz např. str.123) – nikde a nikomu neordinuje trénink delší než 20 mil.

„Vzdálenost mezi 20. a  26 mílí je posvátným územím, na něž by se mělo vstupovat pouze se startovním číslem na hrudi.“ Řečeno méně vzletně: extrémně dlouhý běh extrémně zvyšuje riziko zranění. 

Protože je kniha vybavena jmenným i věcným rejstříkem, lze v textu snadno najít odpovědi na řadu konkrétních otázek, ať už jde o kvalifikační časy na bostonský maraton, o antické prameny k postavě slavného hemerodroma Feidippida, o Yassův test a intervalový trénink či o sex před závodem (str. 223). Škoda jen, že z rejstříku nedopatřením vypadlo jméno Zátopek, o němž se jinak Higdon vyjadřuje s úctou, byť především v souvislosti s dobovým nezájmem o doplňování tekutin během závodu.

Nezanedbatelnou část knihy napsali Higdonovi maratonci sami. Autor shromáždil desítky postřehů z e-mailové korespondence s běžci, kteří navštěvují jeho virtuální poradnu a účastní se na internetu jeho interaktivních tréninkových programů. Český čtenář v této souvislosti nemůže nechat bez povšimnutí dojemnou zpověď Melissy Vetricek z Tampy, snad naší krajanky, která zdolala 15 maratonů: „Ještě pořád se učím, maraton ale považuji za zábavnější než přípravu na něj… Zápasíte s tréninkem jen pro to, že se vám před očima stále pohupuje mrkvička.“

Úspěch Higdonova Marathonu spočívá i v tom, že čtenáře neprovádí uzavřeným světem vrcholového sportu, ale s pochopením pojednává o potížích, motivaci a cílech řadového běžce. Příkladem tohoto přístupu je opakovaně projevovaná shovívavost k pomalosti.

Higdon je sice autorem knihy o rychlém běhu Run Fast a trénink rychlosti považuje u pokročilých běžců za klíčový, maratonce, kteří běh prokládají chůzí a dosahují pak výrazně podprůměrných časů, však za to nijak nekritizuje. Jsou sice pomalí, maraton si na rozdíl od těch rychlejších dokáží alespoň někteří z nich opravdu vychutnat. Zároveň si totiž dobře uvědomuje, že běžet pomalu neznamená automaticky běžet s menší námahou. 

Shovívavý Hal nelomí rukama nad tím, že se v důsledku zvýšeného zájmu o maraton v posledních letech snížil jeho střední čas. Naopak tento trend vítá. Uvádí např., že snížením kvalifikačních limitů u mužů mezi 45 a 49 lety na 3:30, k němuž došlo před časem v Bostonu, se výrazně zvýšil počet „masters runners“  (v roce 2004 bylo 54 procent účastníků starších než 40 let), a maraton se tak oproti jiným závodům začal charakteristickým způsobem profilovat.

S Higdonem nemusíme vždy souhlasit; požadavek absolutního klidu nejméně týden po maratonu vyjádřený slovy: „když říkám odpočívat, myslím odpočívat, tedy žádné kolo, žádné plavání a žádná chůze,“ najde jistě i své rozhodné odpůrce. Koho však znalosti a životní zkušenosti dovedly k pokorné úctě k tajemství dlouhého běhu, toho se vyplatí pozorně poslouchat. 

Ondřej Prokop