Nástup je možný ze třech míst, všechna jsou dostupná i autem, bude-li třeba dojet. My začneme na sídlišti Velká Ohrada, odkud se po louce vydáme směrem na Řeporyje. Ještě před sešupem dolů to otočíme o 180 stupňů doleva a rozkvetlou loukou s otisky koní se vracíme zpátky, nicméně stáčíme to směrem do údolí.

Terén je krajně nerovný, lepší je crossová obuv. U rozpadliny v údolí to vezmeme ostře doleva, přeběhneme potok a kolem dalších trosek (pozor na mladé naděje reprezentačního týmu v paintballu!) kopírujeme dno údolí. Velký pozor na to, kam šlapeme. Cesta je zde pokryta velkým množstvím kamení a není moc dobré kochat se pohledem na zarostlé stráně, vymknutý kotník není naším dnešním cílem.

Cesta ale rychle mění podklad, míjíme první domky, bublající potok s velkou vrbou a kolem chatek a zahrádek se štěkajícími psy pokračujeme údolím. V místech, kde se cesta stáčí vpravo, odoláme pokušení civilizace a vrháme se vlevo do porostu statných kopřiv. Jsou to místa, kde máme co dělat se udržet na uzounké cestičce a nespadnout do příkopu s ještě většími kopřivami. Ale to už se ocitáme na kolejích. Nebojte, osobáček zde jede jen dvakrát do hodiny, ale přesto dáme pozor, než se vydáme doleva, směrem do Prahy.

Po cca 60 metrech využíváme první odbočku vlevo a pryč od kolejí. Ocitáme se v nejkrásnější části Prokopáku a doporučuji zvolnit nebo si dát pauzičku. Kolem nás jsou překrásné skály a strmé svahy, obzvláště při zapadajícím slunku připomínající Údolí smrti. 

Pokračujeme dále, kolem dalších osamělých domků se dostáváme do nejzelenější části údolí a stáčíme to po asfaltce doprava. Kolem nás se míhají cyklisté a sem tam i bruslaři, chodci, kočárkáři, mimina i důchodci. Všichni bez rozdílu se sluncem v duši. V těchto místech nás opouštějí poslední zbytky pracovních starostí, litujeme velké kaštany postižené klíněnkou, ohlušuje nás bublající potok a ptáci trénující na další ročník Superstar.

Na konci údolí se osvěžíme ve vskutku polní hospodě, ale nejsme bábovky a láká nás myšlenka vyškrabat se do kopce, zvědavi, zda-li se tam nachází pěkná vyhlídka. Dáváme se proto po hlavě do neznáma. Svah je opravdu těžkým oříškem i pro trénované vrchaře (cca 100 metrů převýšení na 800 metrech!), ale i chůze je přeci druhem pohybu…

Konečně konec. Vítá nás rozcestí pod dubem, stáčíme to doprava. Po asi dvou kilometrech podél pole se dostáváme na další hřeb dnešní trasy: skály s neznámým panoramatickým výhledem na dvě třetiny Prahy, včetně přestavované budovy rozhlasu, nyní nápadně připomínající pařížskou La Defence.

Zastavíme, běžet se tu stejně nedá a byla by škoda se nerozhlédnout. Od přeplněného barrandovského mostu a rušné jižní spojky rychle zrakem utíkáme, ale ihned si všimneme strakonické výpadovky… Brr, PIM už nikdy!!! 

Ještě rychlý pohled doleva, od Podolí až po Žižkovský vysílač, ale honem, ať nám neztuhnou svaly, musíme se vracet, zdaleka nejsme na konci cesty. Vracíme se stejným úsekem a dáme pozor na stádo koz a ovcí, které si tu město najímá namísto mechanického sekání porostu.

Na známém rozcestí pokračujeme rovně, buďto po panelové cestě, která nás povede kolem zvířecího útulku (už má skoro velikost ZOO!), nebo listnatým lesem. Ten bych doporučil zvláště pro jeho stín a hru světel. Ocitáme se na další louce, snažíme se dostat až na samou hranu svahu, odkud se nám otevírá majestátná vyhlídka na celé údolí (trochu hodně pokažená paneláky nesmyslně umístěnými na vrchol kopce). 

Stáčíme to doprava a sbíháme z kopce směrem do údolí, abychom vzápětí začali stoupat do nepříjemného kopce směr paneláky. Pokud nám již došly ionty, u silnice je krásná zahrádka U Šimáčků.

Ostatní obíhají sídliště zleva (zde je možné občas potkat Radka, kterak si zkouší zaběhnout osobák na 10km na 250m školním okruhu . Za chvíli nás pohltí heřmánkový porost, ten ale brzy střídají plantáže polních jahod. No a jsme v cíli, v nohách máme 18 km, na tváři přiblblý úsměv a na srdci zatraceně příjemný pocit.

Ať se Vám moje domovská tréninková trasa líbí. Je těžká, prostřídá všechny povrchy a terény, ale rozhodně se nebudete nudit.

Plán trasy je zde.