Jak k tomu došlo, že jste se ocitl na startu tohoto závodu?

Doprovodnými závody k hlavnímu půlmaratonu jsou charitativní běhy a já jsem patronem Klubu nemocných cystickou fibrózou, tak jsem dal dohromady štafetu, v níž spolu se mnou běžel na prvním úseku Jan Čenský, druhý úsek běžel Robert Záruba a třetí Jan Muchow a já jsem finišoval.

Běháte pravidelně?

Běhám… ale nepravidelně. Představuji si, že aby to bylo pravidelně, musel bych běhat alespoň dvakrát do týdne. Tak to ne. Já jsem spíše příznivec kolektivních sportů. Hrával jsem vrcholově basketbal na pozici rozehrávače. Když jsem ukončil kariéru, tak jsem teď „na starý kolena“ začal hrát fotbal. Máme takový tým umělců a každou neděli chodíme hrát. Občas si jdu zahrát i s bývalými reprezentanty, a když hrajeme zápasy, snažíme se o to, aby výsledkem byl příspěvek na charitu.

I ve fotbale potřebujete dobrou kondici a ta se dá získat právě během.

To určitě, pokud si jdu zaběhat, tak si běžecký trénink organizuji tak, aby byl přizpůsoben fotbalu. Zařazuji tedy hodně třeba výběhy schodů.

Zaznamenáváte si počet uběhnutých kilometrů během měsíce? Na jednom z našich webů je totiž taková „hitparáda“, v níž mezi sebou jednotliví běžci soutěží o to, kdo uběhne více kilometrů během určitého období.

Aha, to je zajímavé, No, moje profese je tak nepravidelná a práce mám tolik, že jeden měsíc uběhnu třeba třicet kilometrů a další třeba jen dva, ale záznamy si o tom nevedu. Ale pokud se to sečte s tím fotbalem, dá to určitě o dost více. Já jsem totiž opravdu spíše příznivec kolektivních sportů, mám rád kolem sebe lidi, baví mě ta závislost jednoho na druhém, v tom se to hodně podobá divadlu nebo filmu. Lidé si musí vzájemně pomoci, a nevadí, když to jednomu nejde, protože ho dokáže zastoupit druhý. Tenhle princip se mi líbí.

Běhání je hezký, když běhám v přírodě. Příznivcem městských běhů příliš nejsem, a ačkoli jsem si pořídil výborné boty, tak tělo ten dnešní závod cítí, trochu mě bolí achilovky.

Jak jste spokojen s výsledkem své štafety?

Já zatím ten výsledek ani nevím, ale u tohoto závodu bylo pro mě důležitější se zúčastnit, aby lidé mohli příspěvkem bojovat proti nemoci, která je velmi záludná a nevyléčitelná. To je pro mě to hlavní. Pokud se někdo z vašich čtenářů třeba na základě tohoto rozhovoru dostane na stránky Klubu nemocných cystickou fibrózou a bude chtít přispět na léčbu, tak si myslím, že to může pro něho být stejný zážitek jako uběhnout měsíčně 200 kilometrů.

Byl tento půlmaraton vašim prvním závodem?

Ano, první, pokud pominu doby, kdy jsem sportoval v dětství a kromě již zmíněného basketu jsem běhal za školu při atletických závodech. Tohle byl první závod tohoto typu.

Jak se vám líbil?

Velmi pěkný závod. Já jsem ale vlastně před chvíli nedokončil myšlenku. Přestože jsme se chtěli hlavně zúčastnit, tak jsem se snažil štafetu poskládat tak, aby všichni její členové byli běžci. Honza Čenský běhá již dlouhá léta, a jak jsem slyšel, kondici si pořád udržuje, Honza Muchow se před rokem dokonce zúčastnil běžecké akce pořádané firmou Nike, takže ten je na tom, co se kondice týče, také dost dobře a Robert Záruba je také aktivní sportovec. Tím, že jsem štafetu takto poskládal, jsem se snažil o to, abychom nebyli jen do počtu.

Říká se, že běh a sportování obecně produkují endorfiny, „hormony štěstí“, funguje to tak i u vás?

No rozhodně. Tohle mám dokonale ověřené. Sportoval jsem od dětských let, a když mě pohltilo herectví, přestal jsem hrát basketbal a osm let jsem se příliš sportu nevěnoval. Najednou jsem zjistil, že mému tělu pohyb hrozně chybí. Potom každá takováto záležitost, kdy se člověk vydá ze svých fyzických sil, ohromně zlepšuje náladu. To funguje stoprocentně.

Měl jste na trase své příznivce? Zafandil vám někdo z diváků, kteří vás poznali?

Rodinné příslušníky jsem tady neměl, protože každý z nich musel být na jiném místě. Já jsem navíc běžel na posledním úseku a neměl jsem možnost si užít průběh centrem, ale přesto se mi zdálo, že kolem trati bylo hodně diváků. Občas mě někdo poznal, ale já jsem vlastně běžel tak rychle, že lidé si ani nestačili uvědomit, že to jsem já (smích).

Štafeta Ivana Trojana pod názvem Klub nemocných cystickou fibrózou dosáhla času 1:38:52 a v závodě se umístila na 39. místě z celkového počtu 184 štafet. Ivan Trojan uběhl svůj úsek 6 kilometrů 97,5 metru dlouhý za pěkných 26 minut a 49 sekund (tempo 4:23/km). Ale jak vyznívá z celého rozhovoru, v tomto případě jsou časy a umístění až druhořadé.

Cystická fibróza: jedno z nejčastějších dědičných onemocnění u nás, s přibližným výskytem u jednoho ze 3000 novorozených dětí. Onemocnění postihuje dýchací a zažívací systém postižených jedinců a je charakteristické tvorbou abnormálně hustého hlenu v těchto orgánech. Cystickou fibrosou, starším názvem mukoviscidosou, onemocní bez rozdílu jedinci mužského i ženského pohlaví. Je to onemocnění, které se i přes intenzivní inhalační a rehabilitační léčbu, kterou je nutné provádět několikrát denně, s rostoucím věkem zhoršuje.

Webové stránky Klubu nemocných cystickou fibrózou

Výsledky závodu štafet