Jenže s maratonem to není tak jednoduché jako na reklamních plakátech. Spatříme tam usmívající se šedesátnice i vysmáté tlouštíky v karnevalových kloboucích.

Když oni, proč ne já? Mezi laiky se nemluví o odvrácené straně dlouhých tratí: o zvracení,  krvavých puchýřích či zčernalých nehtech. Ani o smrti. Ta však doprovází maraton od počátku – fakticky či symbolicky.

Přesto nás přitahuje už jen samotné slovo maraton. Vymysleli sice i půlmaraton, což přivítá tělo, méně však ambiciózní duše – kdo by chtěl být toliko půlhrdinou?

Co můžeme říci jedincům, kteří se nenechají odradit a neprozřetelně si dají předsevzetí uběhnout 42 195 metrů?

Pro tyto zarputilce máme jednu dobrou zprávu: půjdete-li kousek pěšky, rozhodčí vás nevyloučí. Máme však i jednu horší zprávu: bez několikaměsíčního tréninku, kdy je třeba naběhat týdně alespoň 50 km, to nedokážete.

Vrcholoví sportovci z jiných odvětví (např. tenista Hřebec a hokejista Holík) to kdysi zkusili jen se svou jistě výtečnou kondicí a… uspěli sice, leč ve velice průměrném čase kolem čtyř hodin a značně zdevastováni. Naproti tomu dosahují stejného času pravidelně běhající sedmdesátníci! A spousta cílevědomých žen – samozřejmě. Co vy na to, mladíci? Není to ten pravý "čelendž“? Vždyť takový maraton je přímo dokonalým modelem našeho života.

Před startem jste jako dítě: těšíte se na neznámé zážitky, při rozcvičování poskakujete jako kůzle, předvádíte divákům svou bujarou sílu, trousíte kolem sebe vtípky. Na žertíčky je kupodivu čas i v průběhu prvních kilometrů – možná vás překvapí, že při maratonském tempu se dá i mluvit se spoluběžci. Vše řečené platí ovšem maximálně do poloviny závodu. To už totiž přichází věk dospělosti. Přestává se mluvit, dosud mladistvé tváře začínají vypadat adekvátně svému věku. Přichází zodpovědnost středního věku – i nejlepší plavec uprostřed řeky zvážní…

Kolem 30. kilometru tvrdnou rysy tváře. „Zevnitř“ přichází urputnost – nebo blátivá měkkost, vedoucí ovšem ke katastrofě. Mezi 30. a 35. kilometrem nejvíce běžců vzdává. Dokonalý model životních situací, není-liž pravda? Věnujme se však nadále těm zarputilým. Jejich tvář začíná být vrásčitá – není to jen únavou, ale i usilovným počítáním. Nedoporučuje se příliš myslet na to, kolik kilometrů zbývá ještě do cíle – lépe funguje vědomí, že už máte za sebou například tři čtvrtiny trasy. Stejně to ale moc nepomáhá. Náhodný divák se diví, proč běhá tak těžký závod tolik starců… Ano, konec maratonského běhu je zrychleným stárnutím, ba umíráním. Všechny zbylé fyzické i psychické síly věnujete přežití. Těžký krok, zalomená postava. Jak by se hodila stařecká hůl!

Ještě metr před cílem to vypadá na smrt.

Přichází však vysvobození: CÍL. Někdo se hroutí, někdo vrávorá, jiný nepřítomně zírá před sebe, nevnímaje okolí. Teď už je třetí opěrný bod nutností – poslouží zábradlí, nebo obětavý přítel. I stařecký návrat do dětství je k vidění: po vzkříšení začínáte žvatlat jako dítě a všem napřeskáčku sdělujete své zážitky.

Symbolický kruh života se uzavírá – aby mohl začít znovu. Kde jinde si můžete zkusit celý život vcelku nanečisto? A to za pouhých 3 – 6 hodin (pokus o překonání světového rekordu 2:03:59 nelze doporučit, protože toho nestihnete tolik prožít). Naše maratonské podobenství vás vybaví do života nejedním cenným poznatkem – hlavně o sobě samých.

Běh-let "utrpením ke hvězdám“ vám přejí Olga a Miloš Bednářovi

TENTO A ŘADU DALŠÍCH ČLÁNKŮ O BLÍŽÍCÍM SE VOLKSWAGEN MARATONU PRAHA NALEZNETE V DUBNOVÉM ČÍSLE ČASOPISU BĚHEJ