Nadšeně jsem vyskočil z postele, protože jsem si myslel, že vyrazíme spolu s naším loveckým psem Bukem a tátovou dvojkou, kterou jsem si vždy nábožně prohlížel, na toulky po rozkvétajících loukách a nebo po lesních pěšinách.

To jsem měl nesmírně rád. Učil jsem se rozpoznávat stromy, květiny, vidět stezky zvěře, případně i zahlédnout nějakou tu srnku nebo zajíce a po sluchu určovat, který pták to právě v křoví či na stromě na námi zpívá.

Jenže my jsme nastoupili do vlaku. Což o to, tam se mi ještě líbilo, z oken vagónů kolem mě ubíhal můj známý svět polí a stromů, ale na nádraží, v tom mumraji spousty lidí a obrovském řevu mi začalo být úzko. Držel jsem se tatínka za rukáv jako klíště a neustálo se ho ptal, kdy už pojedeme zpět. Nasupený otec to dlouho nevydržel, sedli jsme do prvního autobusu k nám do vesnice a rychle mě odvedl domů.

Ještě jsem pak večer zaslechl, jak povídal mamince, že se mnou na něčem takovém byl poprvé a naposledy. Zřejmě mu tehdy nedošlo, i když mě k tomu v průběhu mého dětství neustále vedl, že já opravdu spíš patřím do přírody, než mezi freneticky skandující dav. Později, ve škole, to bylo ještě horší. Z účasti na prvomájovém průvodu se stala povinnost prvního stupně, z níž neomlouvalo ani úmrtí.

Tak jsem vymyslel bezva fintu. Třídní učitel slyšel jen na to, že se účastníme této akce s nějakým sportovním klubem. Spolužákův otec byl tajemníkem Sokola, přesvědčil jsem ho tedy, aby přinesl razítko, na psacím stroji jsme pracně nacvakali omluvenky, orazítkovali je, načmárali podpis a bylo to.

Místo pochodujících mas pracujícího lidu a nekonečných kolon alegorických vozů, na něž jsem začal být velmi rychle alergický, jsem se pak toulal kolem našeho nádherného rybníka, sledoval včelky na rozkvetlých šeřících, vdechoval plnými doušky rozvíjející se život v prvním květnovém dnu a občas se větrem o závod rozběhl po polních a lesních cestičkách, abych toho stačil shlédnout co nejvíce, aby mi snad, nedej Bože, něco někde neuniklo.

Na střední škole to bylo ještě horší, ale tam jsem začal dělat atletiku a v místním oddíle trenéři rychle přistoupili na moji variantu omluvenek, neboť jsem se tam potkal se spřízněnými dušemi. Jenže už tehdy jsem začínal vidět první máj trochu jinak. Ne jako lásky čas, na to jsem  nikdy moc nedal, ale na dobu, kdy začínaly první atletické soutěže.

V těch časech nebylo tolik běžeckých závodů jako nyní a právě květnem vždy začínala sezóna. Sice si nikdo proti politicky nejsledovanější akci, tedy oslavě svátku práce, nedovolil uspořádat závody dopoledne, to by se tenkrát rovnalo téměř jisté sebevraždě, ale odpoledne už to bylo možné, ba dokonce žádoucí a podporované z nejvyšších míst, aby se mládež mohla široce zabavit. Alespoň to jsme s povděkem kvitovali a velmi rádi toho využívali. Navíc jsme se všichni nesmírně těšili na to, co s námi dlouhá příprava udělala a jaké předvedeme nejen sobě výkony.

Už tehdy jsem klukům z běžecké party v oddíle řekl, že první máj není pro mě svátkem práce, ale svátkem běhu a oni to s hurónským řevem přijali. Jako ostatně tehdy vše, co bylo jen trochu v náznaku proti oficiální politice strany a státu.

Od té doby se za strašlivě rychle pádící léta mnoho změnilo. Zmizely velkolepé oslavy i davy lidí na náměstích. Nikdo nás nenutí k žádným masovým demonstracím a můžeme si státní svátek slavit dle libosti. Fakt je ten, že většina lidí jej uctívá bohužel prací.

Nám, běžeckým fanatikům přibylo mnoho různých prvomájových závodů a jsou klidně v tento den organizovány i dopoledne. A já se na ně pokaždé, jako ostatně pravidelně už od svých patnácti let, pořád stejně těším. Nevynechal jsem snad ani jeden první máj, za tu dobu, co běhám, abych se aktivně nebo alespoň pasivně, jako trenér, nezúčastnil mého způsobu oslavy tohoto dne.

Tak pokud ještě netušíte, co budete právě na prvního máje dělat, mrkněte se rychle do termínovky, vyberte si a vyrazte oslavit tento nádherný den stejně jako já. Možná si jej pak pro příští léta také zapíšete do podvědomí nejen jako svátek práce, ale zejména jako oslavu běhu.