Z údajů, které jsou k dispozici na we­bu závodu plyne, že Michaele Dimitriadu o pouhých 300 metrů uniklo 2. místo v kategorii žen (skvělý výkon 357,686 km) za Galinou Ereminovou (357,987 km) a první Japonkou Mami Kudo (385,130 km !!). Celkový vítěz Martin Fryer z Austrálie uběhl 433,686 km, což je zejména s ohledem na podmínky výsledek famózní. 400km hranici překonal ještě také Japonec Ryoichi Sekiya (402,321 km), zatímco Jan Ondruš se tentokrát umístil až 19. s 266,002 km, ale stále před irským Tony Manganem (držitelem traťového rekordu z brněnské 48hodinovky z roku 2007).

Podrobnější zkoumání průběhu závodu prozradí celou dramatičnost soutěže. Michaela Dimitriadu byla až do poslední hodiny na celkovém 5. místě (2. v kategori­i žen, stále ještě několik kilometrů před Galinou Ereminovou), ale v poslední hodině závodu už neuběhla ani kilometr a v předposlední hodině méně, než kolik se dá ujít chůzí. A to ještě ve 36. hodině držela Michaela krok s vítěznou Japonkou!

Co bylo příčinou jejího zpomalení v posledních 12 hodinách a posléze úplného zastavení v posledních dvou hodinách? Horko? Svalové problémy? Jiné zdravotní potíže? Také Jan Ondruš si v prvé půli závodu vedl poměrně velmi dobře. Co způsobilo zpomalení v druhé půli?

Počasí připravilo letos běžcům pekelné podmínky. Na okruhu, který měří něco málo přes 300 metrů, se nebylo za teplot přesahujících v odpoledních hodinách vysoko 30°C, kam schovat.

„V Surgeres bylo vedro a nějak mě začalo trápit pravé tříslo. Po 26 hodinách jsem mohl běžet jen krátkými krůčky tempem 5 km/hod – stejně jako v Brně v roce 2007. Stejně jsem to nakonec sbalil asi po 28 hodinách, ale ponechal jsem si čas na konečné rozhodnutí po dalších deseti hodinách. V 8:00 ráno jsem to znova zkusil a šlo to překvapivě velmi dobře, a tak jsem se do 16:00 nějak z předposledního místa dopracoval před jednoho muže a čtyři ženy. Důležité je, že tříslo mě bolelo stále méně a méně. Z toho mám obrovskou radost, mohu zase vesele běhat dále,“ okomentoval prozaicky svůj výkon v Surgeres Honza Ondruš.

„Teplota vzduchu až 40 stupňů, možná dehydratace, možná byl problém v mé hlavě,“ hledala s odstupem příčiny toho, proč se nedokázala v poslední hodině přimět ani k chůzi, Míša Dimitriadu.

„Zlomová byla 44. hodina. Ještě do 46. hodiny závodu jsem mohla sama alespoň chodit, dál už to prostě nešlo. Nakonec mi vypověděly službu nohy, nedokázala jsem ani vstát ze židle, na vyhlášení mě musel jeden z Francouzů odnést v náručí,“ dává tušit, že tentokrát ani vůle nedokázala přemoci vyčerpané tělo.

„Možná je nejblíže pravdě Honza Ondruš. Když chceš běžet na maximum, musíš se soustředit na výkon a nemůžeš si zároveň užívat atmosféru, říkal. Asi jsem chtěla víc, než co bylo za daných okolností v mých možnostech,“ říká Michaela a naznačuje tím, kam až mohly sahat její ambice.

Závod má ještě další rozměr, který jej činí jedinečným. Není jen soupeřením o to, kdo uběhne větší vzdálenost během 48 hodin.

„Co je v Surgeres nádherné, to je sepětí běžců s organizátory, rozhodčími a místními rodinami, které mají nad běžci patronát. U nich běžci bydlí, rodinní příslušníci se střídají kolem trati, povzbuzují "svého“ běžce, tleskají ale všem bez rozdílu a dodávají tím závodu neopakovatelnou atmosféru. Když si na to vzpomenu, naskakuje mi až husí kůže," říká Míša Dimitriadu.

„Ten závod je nesmírně těžký, je velmi náročné se na něj připravit. Tento ročník měl být mou rozlučkou se Surgeres. Představovala jsem si ji ale trochu jinak. Hlavně mě to mrzí kvůli nádhernému souznění, které vrcholí závěrečným defilé všech účastníků v poslední hodině. Mávnout českou vlajkou, pozdravit lidi a poděkovat jim, o to jsem letos přišla. Dá-li Bůh, zkusím to ještě jednou.“

Web závodu

Průběh závodu po jednotlivých hodinách

Videozáznam z posledních deseti minut závodu

Videozáznam – změna směru ve 30. hodině běhu