Tímto jsem téma v nadpisu vlastně otevřel. Pokud běháte sami, můžete si odtrénovat tak, jak vám to časově vyhovuje nebo v horším případě vyjde. Nejste nuceni být někde v určenou dobu připraveni k tréninku se svými sparingpartnery. Obvykle to v tomto případě, plni stresu, jen taktak stíháte a pak vlastní náplň také podle toho vypadá.

Pokud běháte sami, můžete si případně dle pocitů v té dané chvíli upravit i trénink tak, jak se na něj právě cítíte a nemusíte za každou cenu, jako v kolektivu, zvládnout zrovna tu zátěž, která je sice v plánu, jenže vám to právě dnes rozhodně nesedne. Pak to sice se sebezapřením a zaťatými zuby na pokraji zhroucení zvládnete, jenže nedomyslíte ty následky. A že se objeví, když v tom budete nadále pokračovat, o tom vůbec nemusíte pochybovat.

Navíc, pokud vyrážíte sami, můžete se plně věnovat i svým prožitkům a zážitkům, které v partě uštvaných běžců rozhodně nejste sto vnímat, natož pak z nich ještě něco mít.
Je zcela pochopitelné, že když visíte s vyplazeným jazykem, vytřeštěnýma očima a plícemi nafouknutými jak plachty jachet, ženoucích se po mořských vlnách v pekelné větrné smršti, těžko jste schopni sledovat kolem sebe ještě něco jiného. Ať už je to sebekrásnější. Třeba nádherné barvy květů, obsypaných včelami, ostře zelené listy stromů v hlubokém lese, přes něž na vás skoro neprosvitnou ani sálavé paprsky ostrého letního slunce nebo možná i jen nalehko oděné dívky na cyklistické stezce, po níž ukrajujete své kilometry. O tohle všechno a ještě řadu dalších, bezesporu zajímavě přitažlivých věcí asi přijdete v řítící se partě kamarádů.

Zásadní výhodou individuálního tréninku je však to, že se jen velmi těžko dokážete zmáčknout pokaždé tak, že jste si schopni dlouhodobým intenzívním přetížením zlikvidovat svoji plánovanou cestu ke zvýšení výkonnosti. Ovšem hrozí i opačný problém a to ten, že se nedokážete přinutit k předepsané kvalitě.

A teď se pomalu dostáváme na druhý břeh. Nejpodstatnější oříšek individuálního tréninku vidím v obrovské psychické zátěži. Poté, co si představíte, co vás po šíleném dni v zaměstnání nebo třeba ve škole čeká na tréninku, zákonitě na vás padne deka. Neumíte si sami představit, když se dennodenně opakuje většinou podobný tréninkový program, jak to vůbec zvládnete. S dost značnými problémy se musíte někdy přemlouvat a nutit či dokonce sami sebe přesvědčovat, že je nutné jít trénovat, když se vám zrovna do toho moc nechce. I tělo už ví, co ho čeká a úmyslně se brání pod představou té pro něj nesmyslné zátěže, kterou mu chcete naordinovat. Cítíte se unavení, malátní, zíváte a máte problém se vůbec rozběhnout. Jen silně masochističtí introverti se v tomto způsobu psychického i fyzického týrání sami sebe plně vyžívají.

A to jsem se nedotkl raději ani toho, že vás třeba něco bolí nebo i jiných problémů a potíží, které znásobují odpor vašeho organizmu k tomu, co se mu chystáte provést.
Tak abych to shrnul.

Nejoptimálnější by bylo občas se s někým domluvit na společném tréninku. Rozhodně s běžcem ne o mnoho lepším nebo opačně o hodně horším než vy. Zejména vhodné je to při kvalitních, například intervalových úsecích. Potom bych doporučoval zcela určitě regenerační části vlastní týdenní náplně absolvovat sám. Opravdu si při nich odpočinout, správně se naladit a připravit na opětovné případné vysoce intenzívní zátěže, jež můžete zase zkusit občas zvládnout s parťákem.

Dále bych se rozhodně nevázal na to, že budeme pravidelně v ty a ty dny běhat spolu dle plánu, zejména když mi to nesedne a necítím se na to. Od toho jsou nyní mobilní telefony a pár omluvných slov. Nic tím nepokazíte, jestliže si někdy dáte i výraznou kvalitu sami.
A pak je tu otázka dlouhých běhů. Tady je dobré si to zvážit všechno sám a srovnat si v hlavě, co vám víc vyhovuje. Já se spíš kloním k individuálnímu pojetí, protože přece jen se dá takový výklus lépe užít a převážně nehrozí překopnutí tempa, které je pravděpodobné v partě a jež zpočátku možná ani nepocítíte. Jenže opět tam hraje roli psychika a tak je to na vás.

Zřejmě jsem vám moc neporadil. Možná spíš některé z vás i zmátl. To rozhodně nebylo mým cílem. Jen jsem vám chtěl nastínit ze všech možných úhlů pohledu můj názor na kolektivní a individuální pojetí tréninku.

Rozhodnutí, co s tím uděláte a jak se zařídíte, nechám plně na vás. Jen třeba trochu pouvažujte, zda by nějaká změna nebyla přínosnější, než letitý zaběhaný stereotyp.
Možná se pak překvapivě dočkáte nečekaného zlepšení výkonů. Ale může nastat i opačná varianta. Tak vám asi opět nezbývá nic jiného, než se naučit sám sebe znát, jak vám to již téměř celý rok zdůrazňuji a doporučuji. Následně se pak podle toho rozhodnout, když máte tu možnost, jakou variantu tréninku zvolíte.

Věřím, že se trefíte na tu správnou cestu.