Vybrala jsem si trasu dlohou 7,5 km. Pro začátek docela „fuška“. Ráno jsem vstala, nacpala do nervózního žaludku müsli s jogurtem a banán. Pak už jsem jen čekala, až nastane hodina"H".
Nemusím vám, myslím, popisovat, že s třesoucíma rukama se zavazování tkaniček protáhne na deset minut. Až jsem se sama sobě musela smát. Nervozita k tomu ale asi zkrátka patří. Bez ní by to nebylo ono. Oblečená, obutá a vybavená náhradním oblečením a vodou jsem už půl hodiny před odjezdem přecházela netrpělivě po bytě a přesvědčovala sebe samu, že přece o nic nejde.

Hodinu před startem  pro mě přijela kamarádka, která mi byla oporou před, během i po závodě. Bez ní bych to asi tak snadno nezvládla. Byla jakousi pomyslnou berličkou, protože stát na startu mezi ostřílenými borci, kteří se mezi sebou už léta znají, zdraví se a klábosí, to bylo něco na mě. Měla jsem pocit, že mám na čele napsáno: Jsem tu nová a přišla jsem si udělat ostudu. Nejradši bych se „vyzmizíkovala“.

Panika, děs, hrůza, sevřené hrdlo, třesoucí se kolena… To vše mě provázelo několik minut před startem. Určitě zakopnu, nebo zkolabuji, nebo budu zvracet… „Já chci pryč!“ volala moje malá dušička. Avšak v okamžiku, kdy rozhodčí zvolal: „Start“, zvedla jsem hrdě hlavu a jako pes, kterému byl sdělen nějaký naučený povel, jsem se instintivně vyřítila kupředu.

Najednou šlo všechno automaticky. Měsíce dřiny a potu se během půlhodiny zúročily. I když byly v průběhu závodu momenty, kdy jsem si říkala, že už snad nedoběhnu, přece jen jsem si to krásně užila. S každým dalším kilometrem ve mně rostla touha dát do toho ještě o malinko víc. Stále jsem v sobě objevovala nové a nové rezervy síly.

Cílová rovinka byla to nejkrásnější z celého závodu. Posledních sto metrů přede mnou. Jen do toho dát vše. Nohy už běží jako by samy. Naberu poslední zbytky energie, kterou mi mé tělo ještě nabízí, a ty poslední metry zaběhnu jako rychlík, ne sice Pendolino, ale rychlík ano.

Padám k zemi a jsem šťastná. Najednou mě poplácávají ostatní běžci po ramenou: „Jsi dobrá, na první závod úžasné.“ Cože, já? Mé srdíčko se raduje a obdarovává mě hřejivým pocitem spokojenosti.

Skončila jsem pátá z deseti žen v mé kategorii. I když jsem zejména den poté zjistila, že závod je poměrně velký nápor na organismus, na tu pýchu a sebevědomí, které mi dal, už nikdy nezapomenu. Proběhnout cílem, je jedno na jakém místě, je pocit, který se slovy skutečně nedá vypovědět.

Až teprve na závodě zjistíte, kde jsou vaše hranice a možnosti. Fyzicky i duševně se dostanete mimo dosavadní zvyklosti, což vás nabije a posílí k dalšímu úsilí, nejen sportovnímu. Vždy, když se mi něco nedaří, vzpomenu si na svůj malý osobní úspěch a říkám si, že právě aktuální problém je proti tomu přece „pohodička“.

Snad tahle osobní zpověď naláká ty, kteří se stále rozhodují, zda zkusit závody. Není nad čím váhat. Úžasná atmosféra, skvělí lidé, kteří sdílí vaše zájmy, nové zkušenosti a v neposlední řadě vyšší sebevědomí – to vše s sebou přináší takový závod. A zejména ten první. Na „tenkrát poprvé“ budu vzpomínat celý život.

Málokdo mi dnes uvěří, že jsem s běháním začala, abych zhubla. Podařilo se mi to o 45 kg…

VÍCE INFORMACÍ O BĚŽECKÝCH ZÁVODECH NEJEN PRO ZAČÁTEČNÍKY NALEZNETE V ŘÍJNOVÉM ČÍSLE ČASOPISU BĚHEJ