Marathon Shanghai - ve smogu po dálnici
Navštívit Shanghai v době maratonu a nezúčastnit se? To by přece nešlo. Pokusil jsem se tedy desetidenní poznávací návštěvu Shanghaje skloubit s maratonem a ono to klaplo. Protože představy Středoevropana o Číně jsou mnohdy zkreslené, možná se případným zájemcům o exotický zážitek budou hodit některé mé zkušenosti.
První obavu z jazykové bariéry rozptýlilo vcelku bezproblémové přihlášení přes web, pomineme-li povinnou „komunistickou“ byrokracii, která od cizinců vyžaduje naskenování pasu včetně čínského vstupního víza. Účastnický poplatek pro cizince je 45 USD. Na místě se ukázalo, že angličtinu na úrovni jednoduché konverzace ovládá mnoho Číňanů.
Co běžce nepotěší, je všudypřítomný smog. Proto jsem před samotným závodem ani nevyzkoušel venkovní běhání. Bydlel jsem u přátel v uzavřeném velmi „luxusním“ kompangu, kde každý může využívat rozsáhlé možnosti místního sportovního klubu. Chodil jsem téměř každý den na běhátko. Číňané zde bydlící ho hojně využívali. Mimo kompang jsem navštívil několik parků, z nichž mnohé jsou vybaveny jednoduchým sportovním náčiním. Zde bylo v kteroukoli denní dobu k zastižení mnoho cvičících lidí, převážně starších ročníků. Ohebnost jejich těl byla fantastická.
Organizace samotného závodu se nijak zvlášť nelišila od evropské. Jediný rozdíl, který jsem zaznamenal, bylo uzavření předstartovní zóny přibližně 30 minut před začátkem závodu. Běžci dorazivší později museli přelézat bariéry. Trochu pokulhávala úroveň mobilních toalet na startu, ale to mne, už vzhledem k tomu, že jsem v Číně byl již několik dnů, zase tolik nepřekvapilo.
A jak vypadal samotný závod? Představte si 21 000 párů běžeckých bot mezi nekonečnými proudy lidí, kol a aut. Někdo zkusil pětikilometrovou trať minimaratonu, někdo půlmaraton a nás 42.195metráčků bylo 6000 s jedním Čechem z Mladé Boleslavi. Start pořadatelé naplánovali asi dva km od shanghajské dominanty – Perly Asie, na místním „Václaváku“ – Nanjing Lu, již na 7:30.
„Proč tak brzy?" ptá se můj zaběhnutý předstartovní rituál. Odpovědi se mi dostalo asi na patnáctém kilometru, kdy běžci opustili ulice, ve kterých se nemuseli dělit o prostor s místní dopravou. Potom začalo to pravé velkoměststké. Tři pruhy, v kolonách postávají auta s pod kapotou nastartovanými spalovacími motory, které jejich majitelé za žádných okolností nevypnou, a jeden pruh nás běžců. Odstartovat později, byla by pro běžce vyčleněna zřejmě pouze přerušovaná bílá čára.
Všichni bojujeme sami se sebou, všichni běžíme ve výfukových plynech, všichni se těšíme na další „občerstvovačku“, kde splachujeme ucpané dýchací cesty. Ulice nyní už jen po jedné straně lemují obrovské davy povzbuzujících lidí, střídající se s křižovatkami, na kterých jsou kdykoliv připraveny vjet mezi běžce skůtry a kola. Ještě že místní strážci zákona mají respekt.
Na 37. kilometru se ke mně na pár metrů připojuje kamarád s naší vlajkou a běžíme spolu. „Máš na to, vydrž…“ a je tu cíl, 3:36:18. Zase chybí kousek k mé vysněné haranici 3:30. Příště padne. Tak takový byl shanghajský maraton…
Zážitek to byl pěkný. Číňané jsou na nás bělochy velmi zvědaví, všeobecně jsou přátelští, pro řadu dětí jsme byli atrakcí. Ale kvůli zkušenostem s všudypřítomnou dopravou a smogem říkám: „jednou a dost“.
Pokud opět někdy navštívím Čínu, tak zkusím marathon po Velké čínské zdi, hlavně mimo dosah čínských velkoměst. Už se těším na zlaté české závody, ten nejbližší Tříkrálový maraton v Unhošti.
