Vždy druhý víkend v prosinci v sobotu kolem šesté hodiny ranní se už několik let po sobě začíná shlukovat v pražských Dejvicích více než stovka podezřelých lidí. Někteří jedou na kole, jiní jdou nebo běží. Naloží kola do přívěsu, nasednou do autobusu a před sedmou hodinou vyjíždějí asi padesát pět kilometrů za Prahu. Tady vystoupí a o několik hodin později se zase všichni postupně setkávají v pražské Tróji. V čase pečení cukroví a předvánočních příprav si v poklidu povídají v sauně, popíjejí pivo, jedí klobásy nebo chleba s marmeládou nebo obojí. V podvečer se pomalu začínají trousit domů.

Bylo nebylo, před více než patnácti lety, dvě mladé hospodyňky se sešly v jedné kuchyňce, aby se pustily do pečení. Vtom přišli jejich mládenci a řekli: „Holky, když vy pečete to cukroví, tak to my se zatím půjdeme proběhnout." A kluci to vzali od podlahy. „Co takhle běžet třeba na Říp?" „Dobře. Jeden z nás pojede na kole a druhý poběží a cestou nazpátek se vyměníme." A stalo se. Když se vrátili domů, holky měly napečeno a kluci měli dobrý pocit, že zvládli husarský kousek. A všichni žili spokojeně až…

O rok později se mládenci chystali svůj vánoční výlet zopakovat. Stejně tak se mladé hospodyňky chystaly upéci co nejvíce druhů cukroví. A málem už se do toho pustily, když vtom se zarazily, podívaly se na sebe, pak na své mládence a řekly: „Ale co my se tady budeme trápit s rohlíčky a kolečky! Kluci, my letos poběžíme s vámi."

Mládencům se to zprvu nelíbilo. „Ale holky, to vy byste nezvládly." Mladé hospodyňky se ale nedaly: „Vymyslíme to tak, abychom to zvládly". A jak řekly, tak se stalo. Tentokrát se nechali všichni k hoře Říp odvést a tam vystoupili. Dva mládenci, dvě mladé sportovní hospodyňky a dvě kola se pomalu šplhala na vrchol Řípu. Odtud pak společně vyrazili, mládenci na kole, jejich družky poklusem vedle kola nebo naopak a vydali se na cestu do Prahy. Vždy, když bylo třeba, vystřídali se a za několik hodin se vrátili zpět domů.

Ten den nebylo doma napečeno, zato mládenci a družky si večer unaveni spokojeně vyprávěli o tom, co se cestou přihodilo, a byli pyšní na společný husarský kousek.

Ty Vánoce nebylo tolik cukroví, ale nakonec se přece jen na několik těch rohlíčků a koleček dostalo.

A jak šel čas, každým rokem mladých sportovních hospodyněk a statečných mládenců přibývalo. A tak je tomu až dodnes. Té prosincové soboty si vypráví o svých zážitcích a unaveně a spokojeně se na sebe dívá více než stovka mládenců a jejich družek. A jestli kvůli jejich odběhnutí od vánočního shonu něco nestihli? Nejspíš ano. Nejspíš je upečeno méně druhů cukroví a je nakoupeno méně dárků. Ale není právě tady méně více?

Díky Hance a Jardovi Dvorských za to, že se před patnácti lety dokázali v tom krásném čase vánočním na chvíli zastavit.