Už několikrát při zimním a podzimním tréninku v Jizerkách jsem si představovala společný trénink. Neděle sedmá ráno, tma, teplota kolem tří stupňů, mlha, lehce, leč vytrvale mží, na silnici leží sněhová břečka, kterou si každým dopadem hážu do druhé boty, horská trasa kolem patnácti, dvaceti kilometrů. No, nevím, jak by se Usain tvářil 

Při udělování víz na Jamajku jsem si říkala, že si do země sprintu zaslíbené jen tak někoho nemohou pustit – kdo nedá stovku pod 12, ten tam přece nemůže jet, zhoršoval byl jim celonárodní průměr. Utěšuji se tím, že mám stovku (kilometrů) pod 12 (hodin). Pustili mě.

Je 4. prosince 2009 večer, teplota nyní již příjemných 28°C, jsem v Negrilu na Jamajce a chystám se na „nejlepší pasta party na světě“ – tak hlásá barevný plakát v maratonském centru. Právě tam jsem před chvílí zjistila, že zítra startuje 133 maratonců. No nazdar, v této běžecké partě taky mohu být klidně poslední! Zpátky na pasta party – takových NEJ jsem už zažila… Ale tohle, pozor, to je trochu jinak. Že tu budou hrát reggae, to jsem věděla, že budou těstoviny, to je jasné, ale že mi udělají krevety (ne krevetky, jaké prodávají u nás, ale pravé karibské, u nás bychom řekli tygří) na objednávku – tak to mě fakt překvapili. Poslouchám bubeníky a cpu se. Hrají na jakési sudy od nafty, hledám ostatní nástroje, slyším zcela jasnou kytaru… , ale jsou to jen ty sudy a šikovné ruce. Tady hrají všichni na všechno, hudba zní odevšad.

Zítra ráno v pět mě ke zdi postaví… zpívá Jaromír Nohavica. V písni to moc dobře nedopadlo, hlavní hrdina nepřežil. Stojíme s Liborem ráno v pět na startovní čáře, je tma jako v pytli, teplo až vedro a čekáme, co bude. Dav je docela velký, spolu s maratonem startuje taky půlmaraton (ten běží Libor) a desítka. Obhlížím soupeře, je tu spousta mladých místních borců, prohlížím si mladé jamajské gazely, které po výstřelu už neuvidím. Už po 500 metrech spousta borců důstojně kráčí a baví se s kamarády. To jsem tedy čekala jiné nasazení! Doma zjišťuji, že průměrný čas na zdejším maratonu je něco kolem 4:47 hodin! Špička je daleko vepředu, klábosící soupeři daleko vzadu, brzy jsem skoro sama.

Po deseti kilometrech se začíná rozednívat, probíháme kolem cíle, kam odbočují desítkáři. Mě ještě čeká notná porce mil. S přibývajícím světlem přibývá i tepla. Dvě hodiny po startu je horko nejen cítit, ale i vidět, vzduch rozpálený jamajským sluncem se tetelí nad černým asfaltem, na otočku daleko, cíl v nedohlednu. Voda je naštěstí na každé míli. Mají zvláštní balení, igelitový sáček, kterému se ukousne roh a hned se pije. Když jsem byla malá, tak se takhle u nás prodávala malinovka s brčkem. Mám stálý pocit, že běžím do kopce, logicky to zpátky tedy bude z kopce. Na zpáteční cestě mám ale pocit stejný – zase mi to připadá do kopce. Hodinky mi v cíli sdělí skutečnost – celkové převýšení na celém závodu bylo 100 metrů – tedy rovina jako stůl. Asi blbnu z horka.

Občas někoho doběhnu, už jsem na dvacáté míli, do cíle jich zbývá jenom šest. Bolestně zjišťuji, že míle nejsou kilometry. Jedno je ale jisté – každým krokem je to blíž. Na 25. míli na mě čeká Libor s vlajkou. Poslední míle a jsem v cíli v čase 4:06 (nic moc, ale v tom vedru jsem za tento čas vděčná). Zalézám do ochlazovacího stanu do stínu. Než se vzpamatuji, mám za krkem mokrou ledovou houbu a pytlík s ledem. Je to děs, ale pomáhá to. Z euforie po doběhu si ani neuvědomuji přehřátí. Rozhlížím se po nějakém pití. U občerstvovacího pultu se dva mladíci ohánějí mačetami a připravují kokosové ořechy. Kokosové mléko z nezralých ořechů je výborné a stylové. Už na startu nás upozorňovali, že po proběhnutí cílem máme pokračovat rovnou až do moře – tam je ten pravý zasloužený cíl. Koupajících se závodníků je spousta, většina leze do moře tak jak je, i s číslem a medailí na krku.

Takhle – tedy ve vlnách Karibského moře – končí můj maratonský rok 2009 a začíná zasloužená jamajsko – kubánská předvánoční dovolená. Hned zítra si to začnu užívat, ráno jdu běhat na pláž…