Veronika svému handicapu nepodléhá a kromě běhu pro charitu se zapojila i do projektu Women's Challen­ge, jímž chce organizace Prague International Marathon přitáhnout k běhu větší počet žen.

Veroniko, jak je to vlastně s tvým zrakem?

Vidím velmi špatně. Naštěstí mám zachované periferní vidění, takže se dokážu zorientovat v prostoru, třeba na ulici, zvlášť pokud je dobře vidět, daleko lepší to je, když svítí slunce. Taky mi pomáhají kontrasty barev. Velmi špatně vidím blízko před sebe, detaily, nevidím si pod nohy a to se pořád zhoršuje, vzdálenost, na kterou vidím, je pořád kratší. Proto jsem musela například přestat jezdit na kole, je to příliš nebezpečné. Pomalu jít nebo klusat můžu prakticky kdekoliv, problém nastává při rychlejším běhu, vadí mi sebemenší nerovnosti. Takže třeba loni, když jsem běžela štafetu pro Světlo pro svět, tak se mnou běžel kamarád a přes obrubníky chodníků mě prakticky vyhazoval.

Jak se tedy orientuješ v prostoru kolem sebe?

Tam, kde to znám, je to celkem v pohodě, jakmile jdu někam, kde už jsem byla, zorientuji se dobře a cestu zvládnu. Nevidím třeba čísla domů a názvy ulic, takže když jdu někam poprvé, je to problém. Taky jakékoli překážky v cestě mi komplikují pohyb, terénní nerovnosti, třeba i obrubníky chodníků – ty prostě nevidím a snadno zakopnu. Takže třeba po Praze se pohybuji snadno, dobře to tu znám, pracovala jsem jednu dobu v realitách. Horší je to v novém, neznámém prostředí, v jiném městě, v cizím bytě.

Jak zvládáš domácí práce, třeba vaření?

Pokud jsem doma, vím, kde co je a poradím si celkem se vším. Horší je, pokud vařím něco, kde je třeba hlídat třeba stupeň opečení masa, osmahnutí zeleniny, cibulky, taky pečení v troubě je problém. Naštěstí manžel vaří rád a dobře, dcera taky leccos zvládne. Nebo třeba návody k obsluze čehokoliv, instrukce na visačce, jak se má co prát, návody k přípravě jídel na sáčku – na to mám čtečku, lupu, která mi to zvětší na monitor počítače.

Kdy se tvé problémy objevily?

První problémy se objevily, když mi bylo asi 17, přestala jsem dobře vidět ze zadní lavice na tabuli a dostala jsem brýle – tenkrát asi půl dioptrie. Ale zhoršovalo se to a asi za rok lékaři zjistili, v čem je problém, že mi degenerují zrakové nervy. Je to genetická záležitost, ale není to dědičné, v rodině to nikdy nikdo neměl, u mě se sešly ty dva špatné geny. Zajímala jsem se o to, když jsem plánovala rodinu, kdyby mi řekli, že je to jedna k jedné, asi bych váhala, ale tehdy mi genetici řekli, že mé dítě má stejnou pravděpodobnost, že bude mít stejnou poruchu jako já, jako každé jiné. Dceři je teď 16 a zatím je v pořádku.

Už tenkrát mi řekli prognózu, že přijdu o centrální vidění, což už teď prakticky nastalo, doufám, že aspoň to periferní vidění mi zůstane zachováno. Lékaři už dnes se zrakem dokáží zázraky, ale s mým problémem se nedá dělat vůbec nic. Když mi to před lety potvrdili i na renomované klinice ve Spojených státech, přestala jsem to řešit a hledat cesty ke zlepšení svého stavu. Musím si nějak poradit.

Co to pro tebe tehdy znamenalo?

Tehdy jsem to nesla velice těžce. Znamenalo to naprostý převrat v mém životě prakticky ze dne na den. Musela jsem přestat se závodním sportem, ne jen kvůli zraku, měla jsem i další zdravotní problémy.

Od dětství jsem se věnovala atletice, běhala jsem krátké tratě, překážky a štafety, někdy kolem 16. roku mi to začalo dost dobře jít, běhala jsem extraligu za dnešní Olymp, tehdejší Rudou hvězdu, dostala jsem se i do reprezentace. Ve štafetách jsme v juniorkách zaběhly československý rekord na 4×400m, občas jsem ve štafetě na 4×400m startovala i za ženy a byly jsme docela úspěšné. Chystala jsem se studovat exaktní vědy, chemii, toho jsem se musela vzdát, místo toho jsem vystudovala jazyky.

Dlouhá léta jsem i pracovala, měla jsem štěstí, že jsem vždycky našla někoho, kdo dokázal využít to, co umím, a na to, co neumím, jsem dostala sekretářku. A spoustu věcí jsem se postupem doby naučila, třeba na klávesnici píšu všemi deseti na slepo.

A co dnes?

Dřív to bylo lepší v tom, že jsem lépe viděla, teď vidím hůř, ale věda jde strašně rychle kupředu. Pokud mám při ruce svůj počítač, je to dobré, jsem naprosto soběstačná. Mám velice sofistikovaný software, nebylo úplně jednoduché jej zvládnout. Samozřejmě používám hlasový výstup. Pomocí lupy připojené k počítači si všechno zvětším a přečtu na monitoru. Jsem docela hrdá na to, že tuhle sestavu jsem si zkompletovala sama.

Takže mám takové své pracoviště, ze kterého zvládnu všechno. Třeba takové to domácí papírování, účty, složenky, to dělám já, manžel k tomu má takový ten odtažitý postoj. Sice mi to trvá trochu déle, ale zvládám to sama. Manželovi vyřizuji firemní korespondenci se zahraničím. Taky učím jazyky, třeba svou neteř učím anglicky. Ona má podobnou vadu jako já, ale sluchovou. Takže lidi kolem nás nechápou, jak to děláme, já nevidím, ona neslyší, ale našly jsme cestu, jak to funguje. Když si nerozumíme, vyřeší to počítač, já to napíšu, ona si to přečte… Letos bude neteř maturovat na běžné škole, podařilo se ji integrovat. I na internetu se zorientuji, ale tam záleží na tom, jak jsou stránky postaveny, někde se zorientuji velice snadno a hlasový výstup mi funguje bez problémů, na jiných to tak dobře nefunguje, možná to ještě tak neumím. Ale jak nemám svůj počítač…

Bez počítače jsem tak trochu negramotná – třeba v obchodě, kde se na všechno ptám, lidé na mě koukají občas trochu divně – baba bláznivá, co si to si vymýšlí, zeptám se na něco prodavačky, ta mi řekne: „Je to tam napsané!“ Oni to nedělají schválně, na mě to není vidět, takže si to lidi kolem mě neuvědomí, mě by to taky nenapadlo.

Dnes už zase běháš, kdy ses k běhu vrátila?

Vrcholového sportu jsem musela nechat vlastně ze dne na den, tehdy to pro mě bylo hrozně těžké, měla jsem nějaké představy, plány a najednou nic. Vedla jsem normální studentský život, sportovala jsem pořád, rekreačně, lyžovala jsem, jezdila jsem na kole, hrála volejbal, tenis – podle party, ve které se člověk pohyboval. Pak jsem si našla partnera, po revoluci měl člověk spoustu práce, na nic nezbýval čas. Pak jsem si uvědomila, že bych měla zase začít něco dělat, hýbat se. Míčové hry už byly passé, to už opravdu nešlo, nějakou dobu šlo kolo, zkusila jsem fitko, ale to je bytostně proti mému založení, a pak mě napadl běh, Ladronku mám kousek, tak co. Začala jsem běhat se psem, doma se mi nejdřív smáli (v dobrém), ale kamarádi mi sehnali i nějaký tréninkový plán a já jsem začala běhat pravidelně. Rozhodla jsem se uběhnout i maraton. To se mi podařilo předloni, uběhla jsem ho za 4:09 v pohodovém tempu, s kamarády, neměli jsme žádnou zkušenost, tak jsme se nehnali, běželi jsme na pohodu a fakt jsme si to užili. Půlmaraton jsem uběhla za 1:50, nevím, jestli je v mých silách tenhle čas ještě vylepšit.

A co nějaké další sporty?

Dodnes ráda jezdím na lyžích, na sjezdovkách, i když je to také trochu nebezpečné. Většinou jezdím za manželem nebo za dcerou, orientuji se podle nich. Ale můžu jezdit, jen když svítí slunce a trať je dobře upravená. A i tak může být nebezpečné, když ze slunce vjedu do stínu. Ale to právě dcera i manžel vědí a přizpůsobí tomu jízdu. Já se řídím podle nich. A když mi ujedou, „chytím se“ nějakého jiného lyžaře. Před pár lety jsem se naučila i na snowboardu, ale na tom už toho moc nenajezdím, to už je trochu problém.

Jak to funguje při běhu, když „na blízko“ nevidíš téměř nic?

Původně jsem běhala jen s doprovodem, s kamarády, s manželem. Ale kamarádi se odstěhovali, manžel přestal běhat, dal se spíš na kolo, takže teď v tréninku běhám sama. Ale to můžu běhat jenom po naprosto rovném povrchu, tam, kde to znám. V terénu nemůžu běhat vůbec, ani s doprovodem. Sama venku běhám prakticky jen na Ladronce, tam to mám z domova kousek a je tam asi tříkilometrový okruh, kde to dobře znám a běhat tam můžu v pohodě.

Problém trochu je, že při delším běhu je to trochu stereotyp a nuda. Ale pořád lepší, než pás ve fitku. Tam jsem běhala letos v zimě, při té spoustě sněhu mi nic jiného nezbylo. Jak špatně vidím, šlápnu do každé louže, takže než jsem došla na Ladronku, měla jsem boty plné vody. Tak jsem ráda, když se někdo přidá a můžeme běžet někam dál, do Hvězdy, nebo přes Šárku až do Stromovky.

Závody běhám jen s doprovodem. Nejde ani tak o to, že bych nevěděla, kudy běžet, zorientovala bych se podle ostatních běžců, ale jde právě o ty nerovnosti a překážky po cestě. Třeba při pražském půlmaratonu a maratonu jsou pro mě nejhorší obrubníky chodníků, kočičí hlavy. Potřebuji někoho, kdo mě na nečekané překážky upozorní. A stejně jsem loni při půlmaratonu v zatáčce u Železničního mostu upadla.

Proč ses rozhodla běžet právě pro Světlo pro svět?

Světlo pro svět pomáhá zrakově postiženým v Etiopii. Tam je 1,2 miliónu nevidomých, jejich slepota je nejčastěji způsobena šedým zákalem, nebo trachomem – infekčním onemocněním. Šedý zákal jde přitom snadno operovat, cena jedné operace je v tamních podmínkách asi 800,– Kč, za 250,– Kč lze pořídit antibiotikum pro deset dětí, které tak získají imunitu vůči této infekci na celý život. Jenom v minulém roce bylo takto z českých prostředků preventivně ošetřeno 700 000 lidí. Obecně je největším problémem rozvojových zemí právě chudoba, postižení by bylo možné v 80% případů zabránit, či je úspěšně léčit. To je myslím obrovská výzva a je v možnostech každého z nás aspoň částečně pomoci. Na rozdíl ode mě těm lidem se dá pomoci velmi snadno. Chci pro to udělat maximum.

A co tedy můžeme udělat?

Zašlete svůj finanční příspěvek na účet číslo 633633633/2700 s variabilním symbolem 1112. Nejen že tím symbolicky podpoříte mě v mém běhu na půlmaratonu, ale zejména přispějete na léčbu slepoty v rozvojovém světě.

Případně můžete odeslat dárcovskou sms ve tvaru DMS SVETLO na telefonní číslo 87 777. Cena DMS je 30 Kč, Světlo pro svět obdrží 27 Kč.

Za vaši podporu vám velice děkuji!

WEBOVÉ STRÁNKY NADACE SVĚTLO PRO SVĚT

TISKOVÁ ZPRÁVA NADACE SVĚTLO PRO SVĚT