Ať tak nebo tak, pokud se vám to všechno povede, tak dáte jak ty hory, tak ten závod a bude to LAGO (LÁŽO – teda velký). Pokud k tomu pojedete v dobré partě a večer se podělíte o své zážitky a postřehy při sklence něčeho dobrého, tak to může být i RUM a GO (tedy RUMÁŽO – pro zdatné polygloty tedy RUM a JDI).

Pokud budete hledat nějaké informace o Lago Maggiore, najdete toto: že je to už podle názvu velké jezero, ležící částečně v italských regionech Piemont a Lombardie a částečně ve švýcarském kantonu Ticino. Že má rozlohu 212,5 km², z čehož zhruba 80% leží v Itálii a zbývajících 20% ve Švýcarsku. Tak, a když si dáte do vyhledávače tohle jezero dohromady se slovy half marathon, máte tu webové stránky půlmaratonu. A už víte, že se jedná o třetí ročník čím dál tím populárnějšího půlmaratonu (v roce 2008 – 1650 účastníků a v roce 2009 – 2266). V roce 2009 zde byl také dosažen nejrychlejší čas na půlmaraton v Itálii – 1:00:41 – vítěz Ezekiel Jafari Ngimba (podle jména asi nějaký italský borec). Podmínky tomu přejí – převážně rovinatá trať (Altitude up/down: 83m/97m) a průměrné teploty v tomto ročním období uvádí organizátor v rozpětí od 8°C do 16°C (ročník 2010 byl podprůměrný – od 3°C do 6°C). Možná proto letošní vítěz – Musyoki Mourice dosáhl „pouze" času 01:02:35. Ale pro nás běžné běhavce to byl závod rychlý. Běželo nás osm a z toho u tří padly osobní rekordy. Na začátek sezony a při podmínkách, jaké panovaly pro běh v letošní zimě, to není špatné.

Závod má své zvláštnosti. Předně start je na druhé straně zálivu (zátoky). Tedy vybíhá se z města Verbania, což je největší město na jezeře. Do místa startu vás dopraví výletní loď (romantika v ceně startovného). Před startem si dáte nějaké to presso v malé, útulné, přístavní kavárničce a potom už šupky s krásnými taštičkami polepenými startovními čísly směrem k náklaďákům, které vám spolehlivě dopraví hadříky do cíle. Na startu jsou vyhrazeny sektory. Podle toho, jaký čas uvedete v přihlášce, dostanete číslo – čím vyšší, tím dál od startovní čáry. Sektory jsou odděleny a hlídány. Poněkud bláhově jsem se chtěl přesunout za kolegy, kteří proklouzli mezi rychlejší, ale pozorný organizátor (bídák) mě vrátil rychle zpět, tam, kam jsem patřil. Před startovním výstřelem jsme všichni sborově zamávali vrtulníku a hned po handbikerech vyrazili na trať.

Prvních pět kilometrů probíháte Verbanií, až se opět dostanete do místa startu (taková smyčka). Potom se pokračuje podél pobřeží (rovinka) k deltě řeky Toce (kolem 10 km) a prvním mírným, ale nepříjemným stoupáním (mezi 13. a 14. km) do vesničky Feriolo. Další kilometřík rovinka a pak vás mírným kopečkem na 16. km přivítá městečko Baveno.

Teď si dovolím mírný vstup – všechna města na pobřeží působí malebným lázeňským dojmem. Luxusní hotely a rezidence se ve svazích prolínají s původními a nově přistavovanými domky a penziony. Při sobotní procházce na mě dýchlo svěží jaro, a to se vším všudy – sněženky, bledule a zahradní práce. Taky, jak už je to u Italů zvykem, potkáte na křivolakých, úzkých a do okolních kopců se vinoucích silničkách nejednoho cyklistu.

Zpátky na trať. To nejlepší máme před sebou. V Bavenu se tempo začíná stupňovat a vše finišuje po malém kopečku před 20. km ve Strese (však bez stresu) před honosným hotelem La Palma (jak trefný název – palmy lemují trasu od Bavena až do Stresy). A je tu cíl. Na krk vám však krásnou medaili nezavěsí. Tuto ceremonii mají na starost tak osmileté Italky a ty závodníkům na krky často nedosáhly. Tak tedy na předloktí. Pak zamíříte do míst, kde se vyzvedávají vaše zapytlíkované svršky a kde by měly být sprchy (opravdu pouze měly). Společně s dalšími závodníky se propocený převléknete do suchého oblečení na větrem sužovaném pobřeží. To fakt nebylo nic moc. A šupky hupky s čipem (ten je součástí čísla) do Expa. Pamětní tričko vám totiž dají až po jeho vrácení, kterému předcházela fronta v kongresovém paláci (a to i na eskalátorech).

Ve finále se v jedné přednáškové síni shromáždí muži a ve druhé ženy. Následuje hromadné převlékání a oplachování pod kohoutkem na záchodě (trpká vzpomínka na hotel Courtyard by Marriott při plzeňském půlmaratonu v roce 2009 – mokro všude, zpocená těla a haldy papírových ručníků). Mimochodem to Expo spíš působilo dojmem vietnamské tržnice. Několik prodejců sportovních značek – boty, textil. Nic zajímavého ani velkolepého.

Jinak se však nedá Italům nic vytknout – organizace celého závodu byla výborná. Parkování bylo možné, na základě „parkovacího" útržku z konfirmačního dopisu, v podstatě kdekoli (jako třeba my v podzemních garážích La Palma hotelu s takřka olivrejovaným portýrem). Občerstvení na trati bylo zajištěno – standardně – voda a iontový nápoj + třikrát stanoviště s možností namočit si houbičku, která byla součástí startovní tašky. Na poslední občerstvovací stanici doplňovaly sortiment půlky banánů a v cíli byl k dispozici pro vysílené závodníky stánek Enervitu.

Při odjezdu, plni dojmů, si můžete ještě vychutnat výhled na jezero a krásné Borromeovy ostrovy Isola Bella, Isola Madre, Isola dei Pescatori (také známá jako Isola Superiore) a Isola di San Giovanni. Uvědomíte si, že byste na to vše potřebovali více času než jen od pátku do neděle. Své taky dělá to, že se závod běží v neděli. Tedy po doběhu (pokud nemáte možnost si vzít na pondělí dovolenou) rychle (relativně – i přes pokročilý čas a mírný provoz nám cesta zpět trvala deset hodin) domů. Tak Ciao Italia.