První maraton Lubomíra Tesáčka

Jaký byl můj první maraton? Je pravda, že budu muset sáhnout hluboko do paměti! Ale jako každý vytrvalec, musel jsem ho zaběhnout, protože jinak bych se za vytrvalce nemohl považovat. Do té doby jsem běžel nejvíce 25 kilometrů v tehdy ještě západním Berlíně.

Prvním problémem po mém rozhodnutí běžet maraton bylo sehnat trenéra. Já si už v té době psal tréninky sám, jenže s maratonem jsem neměl žádné zkušenosti. Byl jsem na soustředění na Štrbském plese v hotelu Patria. V hotelu FIS byl s klukama na soustředění trenér, s nímž jsme se bytostně nesnášeli. Jmenoval se Juraj Benčík. Jenže měl ve stáji chodce Pribilince, Blažka, Mrázka, ale hlavně tehdejšího našeho nejlepšího maratonce Karla Davida. Zašel jsem tedy za ním a poprosil ho, jestli by mě mohl připravovat. Byl dost zděšený, že jsem to byl zrovna já, nicméně zachoval se profesionálně a řekl, že mě bere.

Takže první problém byl za mnou. Jenže jezdil jsem třikrát měsíčně na tréninky do Banské Bystrice, na soustředění v Tatrách a na ostatní akce a všechno jsem si platil sám. Nebýt přátel, mezi nimiž byli třeba ředitel Patrie pan Pasiar, který mi půjčoval zadarmo svůj pokoj, a Luda Melicharová (mimochodem vítězka Běchovic), která mi vždy na trénink půjčovala garsonku, nezvládl bych to.

Trénink byl zajímavý. Každý den to bylo jiné – například byly dva dny, kdy jsem naběhal za jeden den 60 km, ráno 35 km po 3:30 na kilometr, odpoledne 10 km po 3:10 na kilometr, plus rozklus, rovinky, výklus. To se neustále měnilo. Jeden den byl tvrdý trénink, pak druhý den odpočinkově třeba 8 km ráno a 8 km odpoledne, třetí den 8 km volně a odpoledne 10×300 m rovinky, což byla příprava na tvrdý trénink, a další den pak zase byl trénink, co bolí.

Po půl roce mi trenér zavolal, že jedeme na maraton do Szegedu v Maďarsku. Na maraton se vám musí sejít spousta věcí, aby to bylo OK. Počasí, dobrá trať, tempo, pocity při rozcvičování, atd. Důležitý je samozřejmě i pitný režim v průběhu závodu, ale ten je nutné natrénovat už v průběhu přípravy. Já, co už od čtrnácti let piju pivo, jsem tenkrát pil nějaký strašný iontový nápoj, protože při závodě se pít pivo nedá. Na 25. km jsem v něm měl kofein a na 35. km znovu. Byl jsem na dopingové kontrole a vše bylo v pořádku. Kofein prostě dopingovým komisařům nevadil.

Ještě taková malá vsuvka. Pokud jde o vitamíny, u mě to bylo celkem jednoduché. Základ bylo obyčejné šumivé céčko, potom šumivé kalcium, magnezium, zinek – to bylo v jedné šumivé tabletě – a občas železo. V chřipkovém období vymyslili Američané, že stačí jeden acylpyrin obden, zase šumák, protože ten méně zatěžuje žaludek. Američané, kteří brali aspirin, byli o 50% méně nemocní a já to mám taky tak. Můžu dokázat, že to precizně funguje, protože jsem byl naposledy nemocný v roce 1976, v té době jsem to ještě neaplikoval.

Aspirin se dá brát i před během. My jsme si ho před během taky dávali a fakt si myslím, že to výkonu pomohlo. Zakázané to nebylo, tak jsme to brali vždycky před rozcvičením, takže tak jednu hodinu před závodem. To bylo normální, všichni jsme to tak dělali, žádné bobule, jen obyčejný aspirin.

Před závodem jsem byl celkem nervózní. Běžet trénink nebo závod je přece něco jiného a hlavně to bylo poprvé. Závod se pro mě odvíjel celkem pozitivně, na patnáctém kilometru se pole roztrhalo. Já jsem běžel ve vedoucí skupince asi deseti běžců. Vše šlo v pohodě až do třicátého kilometru. Tam mě začalo píchat u boku. Všichni běžci, kteří to zažili, vědí, jaká je to bolest. Musel jsem zvolnit a čelo závodu mi uteklo. Trvalo mi to asi pět kilometrů, než jsem se dal dohromady. Ale to už jsem běžel sám, což není nic příjemného.

Je známo, že maraton se běhá až od 35. kilometru. Soustředil jsem se na to, abych podal co nejlepší výkon a na všechno ostatní zapomněl. Tam člověk prostě musí psychicky vypnout, protože ví, co ho čeká. Starat se jen o běh, tím to končí, protože motat do toho psychiku znamená, že pak začne něco bolet a člověk vzdá. Ale když se chce soustředit jen na běh, tak se psychika prostě musí vypnout. Každý to neumí, ale je to třeba. Člověk musí vědět, že pro přípravu udělal všechno, a pak už jen vypne a běží. Pokud by si uvědomil, že pro to neudělal všechno, tak se mu to v hlavě zafixuje a prostě závod vzdá. Já nikdy nevzdal.

Do cíle jsem doběhl v čase 2:17 a něco, to už přesně nevím. Svou indispozicí jsem ztratil minimálně 2 minuty, ale cíl jsem měl splněný, konečně jsem si mohl říct: „Jsi vytrvalec". A pocit v cíli? Prostě jen: „No ano, doběhl jsem to." Byl jsem zklamaný, ale líp to nešlo. Myslím, že se dalo říct, že to byl pocit z dobře vykonané práce. Dosaženým časem jsem sice byl zklamaný, ale svým výkonem ne, protože jsem musel překonat ty zmíněné obtíže. Byl jsem rád, že jsem dokončil, to už mi bylo jedno za kolik. Potřeboval jsem si dokázat, že to doběhnu. Byl jsem v cíli a dokázal jsem to.

To vše se stalo před dvaceti lety. Pak jsem absolvoval ještě asi osm dalších maratonů. Nejlepšího výkonu jsem dosáhl ve Vídni časem 2:13:48.