Co bys poradil běžcům, kteří přemýšlejí o tom, že by si rádi vyzkoušeli ultramaratón?

Přestat se bát. Desítka je mnohdy horší než ultra a navíc je to pocit absolutní svobody, který jinde nenajdete. 

Jaký je tvůj nejhezčí a nejhorší běžecký zážitek?

Nejhezčí – doběhnutí Spartathlonu 2002 a Abeltasmanův trek na Novém Zélandě. Nejhorší – finále na Paralympijských hrách 1992 v Barceloně na 10 km, absolutně přemotivovaný jsem to přepálil jak mladej blbec. 

Kdo tě nejvíce v životě ovlivnil?

Asi Mirek Stuchlík. Při společných dlouhých bězích s Mirkem Stuchlíkem z Berouna jsme vedli nekonečné řeči na nekonečná témata člověk a běhání. Oba jsme cítili tu volnost nejen pohybu, ale i myšlení. Byl to takový rozlet nejen po krajině těla ale i ducha. Ta euforie a pocit volnosti, kterou prožívám ještě dnes je nepopsatelná, to se musí cítit. 

Prostě být kdykoli a kdekoli. Když mě napadne změnit směr nebo i plán běhu, tak ho změním. Pocit, že nejsem řízen, ale sám řídím chod svých kroků, je úžasný. Za to vše chci poděkovat Mirkovi, tam nahoru. Poděkovat za to, že mi ukázal cestu, nejen k tomuto sportu, ale i životní. Mirku, pokud se na nás ze shora díváš, a já věřím že ano, chci říct, že tě cítím pořád vedle sebe. Vím, že jsi určitě hrdý na to, že neseme ve svých duších dál tvé životní ideály. A já ti za to děkuji.

Pro nezasvěcené. Mirek Stuchlík byl jedním z průkopníků ultramaratónu u nás a v roce 1993 tragicky zahynul v Antarktickém oceáně (pozn.redakce). 

Co ti dal běh do života? Vedeš si nějaký tréninkový deník? 

Běh mi do života dal mnoho. Mnoho z toho jsem ještě do dnešní doby nedokázal převést a zúročit v normálním životě. Ale je to ve mně a určitě to vyplave na povrch ve správnou chvíli. Co se deníku týče, tak to je v rozporu s volností, kterou prožívám při běhu, proto ho při psaní flákám. Přípravu naplánuji až když běžím. 

Jak jsi trénoval na závody, ve kterých jsi zaběhl osobní rekord?

Úplně jinak, než bych předpokládal. Vždy se to nějak sešlo a vždy tak, že jsem ze všeho nejméně předpokládal, že zrovna z tohoto tréninku bych mohl zaběhnout osobní rekord. 

Jak jsi vylaďoval, jaké prostředky používáš? 

Vyladění i regenerace probíhá jako trénink. Ne v takovém množství, ale více či méně dám na pocit těla a ducha. Vždy se nějak dohodneme. V posledních letech jsem zařadil do přípravy hodně kolo a ještě více rotoped, na kterém jsem do dnešní doby překonal více jak 20 světových rekordů – počínaje maximální rychlostí, přes hodinovku, stovku, dvoustovku, čtyřhodinovku, dvanáctihodinovku, tisícovku a čtyřiadvaceti­hodinovku. 

Jak se vyrovnáváš nebo ses vyrovnával se zdravotními potížemi v tréninku nebo v samotném závodě?

Mám už asi 16× operované nohy. Do závodu jdu vždy s pocitem, že nemám oproti zdravému člověku co ztratit, spíše naopak. Já nastupuji s postižením a se zničenýma nohama, ale toho bohdá nebude, abych se na to někdy vymlouval nebo předem z boje utíkal. 

Jak jsi po svých výkonech regeneroval?

Regeneruji pomocí koupelí, masáží a hlavně meditací ve spojení s hudbou.

Kde vidíš své výkonnostní hranice?

Už je mám dávno za sebou. Já už prožívám a chci prožívat radost z běhu a pohybu a to mi plně stačí ke spokojenosti jak ve sportu, tak v životě. 

Jaká byla tvá motivace k tréninku a závodům?

Dokázat těm mladým lenochům, že si nemají zahrávat se starým prďolou. I když na to nevypadám, tak jim dám ještě zabrat. I když pak nemohu třeba týden chodit. 

Jakého svého ultramaratónského výkonu si nejvíce vážíš a proč?

Velmi si cením všech výkonů. Na start nastupuji s pocitem, že tento závod může být poslední. Proto si taky cením každého uběhnutého kilometru a mám z něho opravdovou a nefalšovanou radost. 

Co bys poradil ostatním běžcům?

Nejsem tak dobrý, abych mohl radit druhým. Ale jedno řeknu: když poběžíte, tak hledejte krásu a zapomenete na bolest. Vždyť pohyb je nádhera běhání, je to to nejkrásnější, na co člověk mohl přijít a co mu z přirozenosti zůstalo.   

Malá vzpomínka Miloše Škorpila, Jindrovo velkého přítele, na společný běžecký zážitek:

Již dávno, ještě v květnu ve Znojmě, jsme se dohodli, že poběžíme prvních 81 km do Corintu pohromadě - Jindra, Franta Brabec a já a tam se pak podle toho, jak se budeme jednotlivě cítit, rozhodneme o dalším postupu. 

Blížíme se pomalu k metě maratónu a mě pomalu chytá hlaďák. Ještě že na občerstvovačce v Mecaře měli jogurt. Vrháme se na něj s Frantou a místo lžičky používáme sušenky, které zde také nabízejí. Jindra se moc nezdržuje a běží „pomalu“ dál. Dobíháme ho asi po 3 km. Běžíme stále podle pobřeží, fouká mírný protivítr, který příjemně ochlazuje vzduch, jehož teplota už šplhá ke 30 stupňů Celsia.  

Bohužel toto všechno je historie. V současné době Jindra bojuje na jiném kolbišti. Je po další operaci nohy a s největší pravděpodobností bude moci na zážitky, které prožíval ve chvílích, kdy mu kolem uší svištěl vítr, jen vzpomínat a prožívat je jen v hluboké meditaci. 

Jindra je vnitřně velmi silný člověk. Neznám jiného, který by v životě tolik dokázal. Byl pro mne a stále zůstává zdrojem síly a naděje. Ale i takový člověk potřebuje někdy podpořit. O to víc, že on si o to nikdy sám neřekne. Pokud vás tenhle příběh oslovil, vzpomeňte si na Jindru a dejte mu znát, že jste s ním. Číslo má: 604 321 408. 

Miloš Škorpil