Běžci a rodina: Dá se to skloubit?
Každý sport má „své“ a musí je mít, jinak to nefunguje. I při tom nejpřísnějším hodnocení má však běh pro mě stále prioritu. Je to nejméně finančně náročná a z hlediska potřeb minimálně nákladná sportovní disciplína, které by v tomto ohledu (ale i významem a vážností) mohla konkurovat snad jen královská hra v šachy.
Podle odhadů je počet aktivních, pravidelně běhajících sportovců u nás několik desítek tisíc. Nevíme však, zda se jedná o „čistokrevné“ běžce či zda jsou mezi nimi také triatlonisté, orienťáci, běžci na lyžích v přípravě, fotbalisté bez míče, sudí s míčem běhající s vděčnými fanoušky, boxeři hledající v běhu místo bití lehkost bytí, případně i jiní sporťáci, pro něž je běh součástí nebo doplňkem jejich vlastních disciplín.
To ale není důležité. Zajímavější je analýza tohoto počtu ve vztahu k populaci. Aktivních a pravidelných běžců není málo a pokud odečteme kojence, hyperaktivní batolata a jejich uběhané maminky, „filozofy“ hledající smysl běhu života v restauračních zařízeních a vynecháme tu malou část populace na druhé straně zákona, žasnoucí nad relativitou běhu života v nápravných zařízeních, a dále vážně nemocné, vychází nám, že během je postiženo několik procent populace.
Z udávaného počtu běžců je rozhodně víc než polovina mladých lidí, tedy školáků a studentů, kteří jsou sice součástí rodiny, ale většinou si dělají to, co chtějí, nebo jen to, co považují za důležité ze svého hlediska, takže nakonec rodiče (rodina) tuto prospěšnou aktivitu přijmou a podporují. Zvláště, zváží-li důsledky jiných, tentokrát zhoubných aktivit mládeže.
Odhaduji, že u nemalého počtu rodin už v důsledku běhání dochází (nebo již došlo) k podstatným změnám vztahů, priorit a režimu. Nechávám přitom stranou „občasníky“, tedy ty, kteří neběhají pravidelně, ale u nichž se rovněž odehrává boj o dělbu údělů, jež s sebou rodinné soužití s běžci přináší.
Pokud ještě nejsou v rodině děti a rodiče některého z partnerů příliš nezasahují do jejího chodu, je to jednodušší. Vše se dá řešit rozumným dialogem s argumenty typu pro i proti. I tak je běhat možné jen za předpokladu, že řešíte nebo již máte vyřešeno slušné bytí, tj. bydlení, práci a finanční zdroje.
I když běžci bývají velice skromní, je pro ně často období ukončení studia a sňatek onou „ďábelskou“ křižovatkou životních cest, kde již skončila a končí nejedna slibná běžecká kariéra. Dominantní typ partnera, možnost získat post manažera v zahraniční firmě i reálnost šance uspět se svou výkonností na sportovních kolbištích, je tématem mnoha bezesných nocí většiny sportovců, nejen běžců.
Pokud vše ustojíte a běháte dál, pak všechna čest, ale život v rodině vám už připravuje další zkoušku v podobě dítěte či dětí. Situace „rodina versus sport“ se stává opravdu kritickou. To se pak „starým“ rodičům vše odpouští a dává se jim za pravdu, jen když pomůžou s dětmi a chodem domácnosti.
Bojujete o čas a pochopení. Ale ani pokud obětavý partner povolí, naloží si váš díl starostí a vy vyběhnete, není po starostech, ba právě naopak. Protože jste zodpovědní, máte výčitky, a tak se běh stává jenom křečí. Dobře, nejde to, počkáte chvilku. Řeknete si, co jsou to dva tři roky proti věčnosti. Až dítka odrostou, zkusím znovu popoběhnout. Samozřejmě že už to není ono. Vlak nadějí již dávno ujel, ale pokud je jeden z potomků jako vy, máte najednou nejen parťáka, ale i alibi a důvod proč zase běhat. To je ideální případ, často je průběh daleko dramatičtější a konec mnohem prozaičtější …
Když při dobrém zdraví zvládnete všechny situace, které převrací život naruby, jako jsou ztráta zaměstnání, povýšení, podnikatelský záměr, výměna manželek, koupě chalupy či stavba nového domku, a stále ještě běháte, pak jste se už propracovali k úplně jinému životnímu stylu, který má svou filozofii a pravidla, o nichž se vám patrně podařilo přesvědčit i své blízké. Blahopřeji!
Atlet veterán
František Holý