Můj muž, coby zavilý nepřítel chemických řešení zdravotních problémů, na mé zobání pilulek koukal velmi vyčítavě. Zároveň v té době moje nejlepší kamarádka začala běhat. Já na ní viděla, jak se mi mění před očima z matróny na pěknou babu. Běh byl pro mě odjakživa synonymem mučení. V dětství při tělocviku byl nejneoblíbenější činností hned po skoku přes kozu, který se mi nikdy nezdařil. Přesto jsem si řekla, že za pokus nic nedám a zkusím to.

První běh: za večerního šera jsem dosupěla za první roh, začalo mě píchat v boku, střídavě jsem oběhla – obešla blok a byla K.O. Dalších několik „běhů“ jsem vždycky ze začátku hekala, jak mě bolela kostrč, ale postupně si tělo začalo zvykat a já s překvapením zjišťovala, že na tom něco asi bude, proč ti šílenci běhají. Přestala jsem se rozčilovat kvůli prkotinám, migréna se dostavovala méně často, nějak jsem byla proti dřívějšku méně unavená. Běh se pomalu ale jistě začal stávat součástí mého života.

Někdy před Vánoci jsem náhodně brouzdala po internetu a narazila na výzvu PIM Women's Challenge. Víceméně z legrace jsem se zaregistrovala a zapomněla na to. Když těsně před svátky přišel email, že mě spolu s devíti dalšími vybrali, byla jsem sice lehce v šoku, ale řekla jsem si, že toho bohdá nebude, aby matka česká z boje utíkala. Výzvu jsem přijala.

Když jsem se přihlašovala, květen byl dál než březen, a tak jsem si vybrala raději registraci na maraton než na jeho dřívější polovinu. Bylo to tak daleko… a já si říkala, že kdo ví, co bude. No, nakonec jsem tu půlku běžela jako součást přípravy na celý.

Dnes si už nedovedu představit, že bych neběhala. Zvykla jsem si na pravidelný přísun endorfinů, objevuji netušené schopnosti svého nesportovního těla, jsem nějak víc ráda na světě.

Děti i manžel si celkem rychle zvykli na to, že jim občas někam uteču, protože zjistili, že se jim vždycky vrátím zpátky o něco snesitelnější a prý i hezčí (zpocená, občas zmoklá, zplihlá, prý mi to ale sluší). Ten maraton snad taky přežiji, asi ho nebudu opakovat příliš často, protože jsem zjistila, že nejvíc mě baví vzdálenosti mezi deseti a dvaceti kilometry.

Jedno už vím jistě, běhání je nejdostupnější, nejvydatnější a nejzdravější způsob, jak se dostat do pohody bez nepovolených prostředků. Zůstane součástí mého života tak dlouho, dokud to bude možné.

Pozn.red.: Martina své teprve dvouleté běhání letos korunovala zdoláním maratonu v Praze v čase 5:33:40.

DALŠÍ PŘÍBĚHY ZAČÍNAJÍCÍCH BĚŽCŮ A BĚŽKYŇ PRAVIDELNĚ PŘINÁŠÍME V ČASOPISE BĚHEJ