Neděle 9. května 2010, Smíchov, Hořejší nábřeží, 8 hodin ráno. Několik postaviček se pohybuje na místě budoucí občerstvovací stanice a očekává příjezd náklaďáků se stoly, matonkami, banány, pomeranči, ionťáky a vůbec vším, co bude dnes na občerstvovací stanici potřeba. Zatím je nás tu pár, postupně přicházejí další dobrovolníci a dobrovolnice z řad studentů i kamarádů běžců.

Během dne okolo 25 lidí včetně dvou krásných zdravotnic a vousatého ředitele občerstvovačky Martina. Skládáme bedny pomerančů, banánů, pytle houbiček, balíky ionťáků, připravujeme asi 20 stolů. Paleta matonek nevydržela přepravu, tvoříme živý řetěz a vytahujeme z korby náklaďáku balík po balíku. Zatím organizace bezchybná. Začínáme rovnat kelímky na vodu a ionťáky, loupat banány a krájet pomeranče.

Přijíždí dodávka s krabicí občerstvení pro elitní běžce a mistrovství Evropy policistů v maratonu. „Nějak se to všechno smíchalo, musíte si sami rozdělit, co jsou elitní ženy, elitní muži a co účastníci mistrovství policistů. Tak ať se daří. Hlavně, ať každý vidí číslo na svojí lahvičce, ať si ji může vzít." Na tohle já spoléhat nebudu. Vymýšlím dokonalý systém, kdy jsou lahvičky otočené číslem do běžecké dráhy a pod každou ještě navíc umístěný lístek s číslem, takže hned dopředu, jak se bude elita blížit, můžeme uchopit správnou lahvičku a s úsměvem ji závodníkovi podat. Jsme připraveni a čekáme na první běžce.

10:25 – napětí narůstá. Slyšíme potlesk a volání přihlížejících. Blíží se motorka, časomíra, kamery a první tři závodníci. Řidič motocyklu hlásí čísla závodníků, předáváme občerstvení. Dokonalý systém občerstvení elity se mi pak hroutí. Elitní závodníci mají čísla na zádech a nikoli vpředu, jak jsem očekával, takže vidím pouze zezadu, komu jsme nestihli předat občerstvení! Takhle jsem si to úplně nepředstavoval.

Dva dobrovolníci, včetně ředitele Martina, vybíhají daleko před občerstvovačku a za souběžného úprku se závodníkem na nás pokřikují čísla přibíhajících běžců. Snažíme se ze všech sil předat správné občerstvení. Celkem se daří. První ženu, obklopenou dvěma vodiči a doprovázenou motocyklem, zvládáme bravurně. Mulugeta nám sice uniká, naopak stíháme předávat Petru Pechkovi a Danu Orálkovi.

O pár metrů za námi zatím dostatek rukou podává vodu a ionty, takže kdo proběhne nás, má příležitost o pár metrů dále. „Sedmdesát osm“, slyšíme od kolegů vpředu. Chytám správnou lahvičku a mávám s ní před přibíhajícím závodníkem: „Seventy eigh, it is yours“. „Ale do pr***, já mám padesát osm“ zní odpověď. Tak tu tady máme taky, tedy…

Původně velké rozestupy mezi závodníky se začínají zkracovat a dav, očekávající občerstvení, se zahušťuje. Necháváme zbývající „elite lahvičky“ svému osudu a vrháme se do podávání vody a iontů, všem stejně. Kelímky, banány, pomeranče mizí závratnou rychlostí.

Občas jsme polití my, občas závodníci. Houbičky létají, podává i nejmladší dobrovolnice Natálka (9 let), za námi se vrší hromady prázdných lahví, banánových slupek, obalů z kelímků a balení matonek. Pomáhají i zdravotnice. „Neberte mi ty kelímky, ještě jsem nestihl nalít vodu.“ Jako běžec si umím představit zklamání z prázdného kelímku. Však o krok dál se natahují spousty rukou podávajících vodu a ionty. Na všechny se dostane.

„Are you OK ?“ ptám se evidentně unaveného zahraničního běžce, opírajícího se přímo přede mnou o stůl s občerstvením. „No, I am not. I am tired“. To se na třicátém kilometru dá očekávat. Tady máš vodu a pokračuj, čas máš zatím dobrý. Víc než hodinu a půl pokračuje nekonečný dav běžců a běžkyň. Zdravíme a snažíme se povzbudit známé i neznámé, pokud je ovšem čas.

Tempo účastníků se viditelně zpomaluje. „Já nespěchám,“ oznamuje nám běžec, před kterým neúmyslně předvádím, že z prázdné lahve kelímek naplnit nelze. Z podmračeného nebe padá pár kapek. Naštěstí pro nás rychle pršet přestává.

13:30 – výsledný čas závodníků, kteří se teď u nás zastavují, bude hodně přes čtyři hodiny. Velká část jich volí chůzi střídanou s pomalým během. Už nemají kam spěchat a evidentně si spíš užívají účast. Zbývají poslední trsy banánů, poslední bednička pomerančů, pomalu končí i kelímky. Matonek a ionťáku je dost. Stejně jako na začátku jsou mezery mezi jednotlivými závodníky už poměrně veliké.

Začínáme uklízet. „Můžeme si vzít ten zbytek vody?“ ptá se procházející dvojice starších romských žen. „A fandily jste důkladně?“ opáčí Jitka. „Ano, ano, to my jo.“ „Tak tady máte, napijte se“. „A můžu se přidat k úklidu?“ s údivem zaznamenávám další dotaz jedné z žen. „No, můžete, ale nic za to nenabízíme,“ zní naše odpověď. „To nevadí, já ráda pomůžu.“ Vydržela až do uklizení celé občerstvovačky.

Někdy okolo 14:00 – čas už moc nevnímáme. Snažíme se uklidit všechny ty hromady lahví, slupek, igelitů, obalů. Podáváme občerstvení běžci, který to celé běží pozpátku, nabízíme poslední zbytky banánů. Těsně za posledním běžcem se pohybuje pěkná kolona: policejní auto s majákem, sanitka, také s majákem, sběrný mikrobus, bez majáku, čistící a zametací vůz. Rychlost koloně udává právě poslední běžec, který si celou situaci evidentně užívá.

Ve 14:30 odváží pořadatelé stoly a odpadky a dobrovolníci se pomalu rozcházejí. Jsem nadšen entusiasmem a aktivitou, kterou do občerstvovačky všichni během dne vložili. Zvláště studentky a studenti mi udělali velikou radost.