Milošova nerovnice, aneb co mi běhání vzalo

Často myslím na dobu, kdy jsem četl poprvé Milošovo: „běh ti dá víc, než do něj vložíš.“ Měl jsem tehdy za sebou první týdny bojů s celoživotní nehybností. Užil jsem si na svých napůl chodeckých trasách všech možných trápení a s nimi i silných pochybností o smyslu takového pachtění.

Utápěl jsem je sice v četbě 7 + 1 kroků (nejen) k manažerské kondici a jiných Škorpilových textů, ale nestačilo to. K pokračování v běhu jsem se proto často přemlouval i argumentem, že musím dokázat, že v mém případě prostě jeho slova neplatí. Nemusím asi dodávat, že se mi to nepovedlo.

První závod, k němuž se přezíravý ignorant běhu ve mně rozhodl, a především pak jeho dokončení zaživa, byly z těch radostí, které se sice v životě dostavují jen vzácně, zato se však prožívají v takové intenzitě, že se na ně nezapomíná. Milošova nerovnice zvýhodňující běžce před zbytkem populace fungovala: devět kilometrů v Hronově zdesetinásobilo mou sebedůvěru. 

Usoudil jsem, že bude platit i nadále. Platila a platí, jenže jinak, než jsem si původně představoval. Následovaly kilometry trpělivé přípravy proložené dalšími kratšími závody a konečně i maratonem. Po jeho zdolání jsem cítil obrovskou radost a úlevu. Zároveň jsem si však uvědomil banální pravdu, že poprvé je člověk na trati jen jednou a že přitom není až tak podstatné, jaká je její délka. Navzdory jedinečné atmosféře a úchvatným historickým kulisám věčného města mě totiž někdejší skoro extatický prožitek spojený s prvním závodem minul. 

V případě loňského PIMu však už o libosti nemůže být ani řeč. Dostalo se mi naopak velmi nevybíravé facky. Ještě na startu jsem si téměř automaticky nárokoval výrazné zlepšení, místo něj jsem však pár kilometrů před cílem narazil do zdi přesně tak, jak se o tom píše v literatuře. Tu neděli jsem pochopil, že maraton je cesta plná nečekaných zvratů, která si žádá pokory a přísně trestá naivní sebejistotu. Jinými slovy, Milošovo „běh ti dá víc“ opět fungovalo, jen oním darem byla tentokrát bolavá zkušenost.

Ani třetí – košický pokus v této disciplíně nesplnil moje očekávání. Přes tvrdošíjné letní snažení jsem se nezlepšil. Oč později jsem doběhl, o to víc času mi při závodě zbylo na to, abych si uvědomil, že maraton zrcadlí, jak žijeme. 

Ve zkratce dokáže plasticky zachytit to, co se jinak – rozprostřeno do řady let – neurčitě rozmělní. Zobrazí vážnost i trapnost, přirozenost a křeč, radost z úspěchu i lítost nad prohrou, a to vše v realistické scenérii řeky okolních těl – jsou k pohybu puzena svou vlastní, na okolí nezávislou vnitřní silou a na trati přehrávají příběhy odlišné i stejné zároveň. 

Řečená nerovnice tedy platila i tentokrát. A nebylo to naposled. Neodolatelná přitažlivost běhu spočívá u mě i v tom, že se její platnost znova v nečekaných souvislostech potvrzuje. Poslední dobou dokonce víc v tréninku než při závodě. 

Konečně se oklikou dostávám k rouhavému přiznání. Když se mi nedaří, vytýkám běhu, že si přivlastnil tolik z mého času, že ukrojil mocně z ranního spánku, zaměstnal mě po večerech a bezohledně se rozprostřel po víkendech. Připisuji mu výkyvy nálad, když pro zranění jím způsobená neběhám. Viním ho z vlastní únavy i z únavy, jež jímá mé okolí, kdykoliv otevřu běžecké téma. 

Především ho však činím zodpovědným z toho, že je definitivně pryč mé celoživotní přesvědčení, že běh je pouhou lacinou náhražkou života. Jen škoda, že jsem o tuto jistotu nepřišel už dávno. Mohl jsem dnes být díky univerzální platnosti Milošovy nerovnice o hodně dál. 

Ondřej Prokop