Majko, tehdy po operaci kolene jsi v rozhovoru doslova uvedla, že se léčíš ze závislosti, protože pohyb byl a je pro tebe drogou, jako asi pro každého sportovce. Jak se ti s odstupem času podařilo závislost na běhu překonat? Šlo to vůbec?

Šlo ji spíš jen eliminovat. Po dvou měsících jsem začínala klusat, ale utrhl se mi boční vaz. Během čtyř měsíců jsem se podrobila dvěma operacím kolene. Ta předešlá byla lehčího rázu i průběhu. S tou druhou už to bylo docela zlé. Operoval mě věhlasný sportovní ortoped MUDr. Holibka. Byla to sedmá operace mého kolena během pěti let! Šlo asi o nejhorší průběh. Nahrazoval mi boční vaz štěpem z mrtvého dárce. Bohužel, jak to bývá, „můj“ štěp byl kontaminovaný mrtvolnou bakterií. Bohudík po delší hospitalizaci, kdy mě nitrožilně dávali kapačkou antibiotika, se kolenu podařilo štěp přijmout. Koleno se vyléčilo, ale každý týden mi byla punkcí vytahovali z kolene neustále krev a otok. Navíc mi koleno dali od kotníku až téměř po kyčel do sádry, aby zamezili jakémukoliv pohybu na dlouhé dva měsíce! Takže další tvrdá rána a zkouška při mojí odvykací kůře.

Co ti v těch nejtěžších měsících pomáhalo nejvíc?

Nejvíce? Asi moje dcery Nikolka a Maruška a také můj přítel Ondra. Tomu moc děkuji, že mě doslova vytáhl z psychického a fyzického dna. Bohužel v květnu 2009 jsem musela s Nikolkou na operaci srdce do Prahy. Byla jsem tam celou dobu s ní a ona byla velký bojovník! Ty děti tam se rvou se svou nemocí, jak můžou, a téměř vždy jsou vítězi. Momentálně má asi Nikolka lepší kondičku než já. Ale už prostě vím, že vždy je na prvním místě pouze zdraví.

Jak vlastně může neběhající běžkyně zvládat tolik měsíců bez pohybu?

Využívala jsem toho, že ta sádra byla hrozně těžká, a taky jsem všude chodila pěšky nebo pak dokonce i na kole. I když přiznávám, že jsem opět tak trochu hazardovala. Ale i tak jsem se začala bát, že díky nedostatku pohybu budu tloustnout.

Takže sis začala hlídat svůj jídelníček?

Ano, v nemocnici jsem se bála, abych moc nejedla a nepřibrala. K tomu přišly další stresy, jako ta operace mé dcery, návrat do práce, a taky jsem se stihla rozvést. Neměla jsem vlastně ani čas se najíst, nevědomky jsem si zvykala na malý přísun jídla. Všechno se to nakumulovalo a celkově přišlo velké vyčerpání. Ale přesto jsem se snažila kvůli urychlení rekonvalescence kolene jezdit hodně na kole. Denně jsem někdy najela až 100 km. Dokonce jsem vyhrála časovku na Praděd. Jenže při takové zátěži jsem třeba snědla jen jablko a polévku. Tělo logicky začalo brát z rezerv a přišel první kolaps, když jsem zkusila běžecký závod na 10 km. Už na čtvrtém kilometru tělo vypovědělo službu, běžela jsem mezi těmi posledními a závod jsem vzdala. Objevil se třes, špatné vidění, křeče a doma jsem se složila úplně.

Co na to doktoři?

Po vyšetření v nemocnici mi naznačili, že jde o první fázi anorexie. Váha šla postupně dolů a bylo to se mnou čím dál horší. Doktoři se mi snažili pomoci, radili mi, ale já jsem si to celé pořád nějak nepřipouštěla. Měla jsem navíc tendenci, že jídlo nějak nepotřebuji a cítila jsem se tlustá. Tato fáze nastala během podzimu minulý rok.

Byla nějaká šance tohle zvrátit?

Asi ne, protože jsem za žádnou cenu nechtěla přibírat na váze. Měla jsem strach, že se budu pak těžko hýbat, špatně běhat, že budu tlustá. To jídlo jsem si hlídala cíleně. V lednu to pak bylo všechno ještě horší. Už jsem ani nemohla normálně chodit, zvracela jsem, a lékaři mě chtěli poslat na speciální léčbu do Brna.

Byl to tedy takový zlom a anorexie opravdu naplno nastoupila?

Ano, už jsem se tomu chtěla začít nějak bránit, ale nešlo to. Neuměli mi pomoci ani moji příbuzní, ani doktoři. Podporu jsem sice měla od svých nejbližších, ale nedařilo se. Hodně se ale snažil můj přítel Ondra. Celé to byl bludný kruh. Více než dva měsíce jsem strávila na psychiatrii, kde jsem se měla pokusit přibrat na váze. Za každý přírůstek na váze mě nějak odměňovali. Třeba jsem na hodinu dostala zpět svůj telefon, nebo jsem mohla jít na vycházku nebo na rotoped.

Byla tato léčba už konečně aspoň trochu úspěšná?

Duben a květen byl už určitě daleko lepší, mám víc kilo a cítím se líp. Ale ta psychika bohužel pracuje pořád proti, a když se podívám do zrcadla, mám stále pocit, že jsem tlustá. Říká se, že je to boj na celý život, podobně jako třeba u alkoholiků. Asi se toho pocitu už nikdy úplně nezbavím.

Kolik jsi tedy od zimy přibrala, kolik teď vážíš?

To radši nebudu říkat.

A můžeš aspoň říct, že už je to v pořádku?

Už začínám dělat to, co tělo snese, ale jakýkoliv běh zatím nevydržím. Po jednom tréninku jsem třeba i tři dny „zakyselená“, mám křeče. Koleno je OK, ale fyzicky se ještě dobře necítím. Krev jsem měla a mám pořád hodně špatnou a musím teď doplňovat snad úplně všechno.

Co se týká zbytku této sezony, máš nějakou představu, jak bys ji ještě chtěla využít? Můžeme s tebou počítat na nějakém závodě?

Budu se snažit cíleně se pohybovat a asi znovu poprosím Petru Kamínkovou o nějaký tréninkový plán. Taky jsem mluvila s Ondrou Němcem (manažer AK Kroměříž, pozn. redakce), a říkal, že mě rozhodně neodepsal a počítá se mnou už na podzimní část této sezóny. To mě hrozně moc potěšilo. Od září nebo října bych už tedy chtěla začít závodit. Jsou to asi smělé plány, ale zkusím to.

Sledovala jsi celou tu dobu dění kolem závodů, byla ses třeba někdy na nějaký podívat?

Přes zimu jsem prakticky možnost neměla vůbec. Jen když jsem třeba byla na chvilku doma, podívala jsem se na internet.

Nemrzelo tě třeba, že holky, které teď vyhrávají, jsi dřív porážela?

Určitě jim to všem přeji, ale já jsem prostě byla neustále někde zavřená a nemohla jsem nic dělat. Bylo to bez pohybu dost těžké období. Ale beru to jako takovou životní etapu a určitě se z toho hodně poučím.

Kdysi jsi v rozhovoru prohlásila, že jsi schopná zaběhnout maraton pod 2:50 hod. Platí to ještě?

Maraton mám pořád v hlavě a ta myšlenka mě drží nad vodou. Je to velká motivace, dostat se zpět z těchto problémů.

Musela ses tedy podívat na žebříček svých životních priorit?

Určitě musí být člověk na prvním místě zdravý, aby mohl zvládat všechny svoje povinnosti, starat se o rodinu, pracovat, vychovávat děti atd. To ostatní pak přijde nebo nepřijde ruku v ruce. Dřív jsem bohužel zdraví na prvním místě neměla a sport jsem brala asi jako úplně nezdravou drogu, která mě obrala skoro úplně o všechno.

Majko, děkuji za zajímavý rozhovor a přeji ti především zdraví a úspěšný návrat do startovního pole závodnic!

Marie Delingerová – Dostálová

Narozena: 29. ledna 1976
Oddíl: AK Asics Kroměříž, trenérka: Petra Kamínková
Stav: rozvedená, přítel Ondra Horák (úspěšný běžec, cyklista a dolomitenman)
Děti: Nikolka (7 let), Marie (15 let)
Profese: technik-operátor
Dálkové studium: FTK UP Olomouc – aplikovaná tělesná výchova
Osobní rekordy: půlmaraton: 1:24:00, maraton: 3:10:59

TÉMATU ZÁVISLOSTI NA BĚHU SE VĚNUJEME V ČERVNOVÉM ČÍSLE ČASOPISU BĚHEJ