Závislost na běhání – prospívá nebo škodí?

Tomáš Klášterecký, běžec a terénní pracovník s uživateli drog:

Jednou moji klienti – injekční uživatelé pervitinu – projevili starost, zda jsem v pořádku, že prý jsem od minula poněkud zhubl. Připravoval jsem se tenkrát na půlmaraton, kde jsem si chtěl zaběhnout kvalitní osobák. Věnoval jsem tomu veškeré úsilí a volný čas, čtyři měsíce jsem žil jenom oním „dnem D“. Běhal jsem přibližně 400 kilometrů měsíčně, všechny ostatní aktivity přizpůsoboval tréninku, a když už se plánovaný závod blížil, cítil jsem se opravdu ve formě a bylo to na mně i vidět.

Byl jsem pěkně „vyšvihaný“, šlachovitější víc než kdykoli předtím, se znatelnými důlky ve tvářích. S hrdostí v hlase jsem jim proto odvětil, že jsem teď začal v poslední době trochu víc běhat, takže je možné, že jsem opravdu zhubl. Podívali se na sebe, pak se usmáli a mezi sebou si polohlasem řekli: „No jo, každej tomu říká jinak…“

Ironman mi objevil běh

Stanislav Bartůšek, komentátor České televize:

Poslední dlouhé triatlony jsem absolvoval s velkými bolestmi kloubů a oteklýma nohama. Toužil jsem ale po tom kvalifikovat se na havajského Ironmana, takže jsem se snažil bolest překonávat. Došlo to až tak daleko, že jsem si při závěrečném maratonu v posledních deseti kilometrech musel vzít několik brufenů, abych vůbec mohl závod dokončit.

Já už chtěl jen postoupit na ten havajský závod. Ale ta touha byla tak velká, že jsem poslední závody absolvoval i přes velkou bolest. V roce 2002 se mi při Ironmanu Curych podařilo na Havaj kvalifikovat. V tamních náročných klimatických podmínkách však ty potíže dosáhly vrcholu. Dokončil jsem závod a málem jsem brečel bolestí. Pravá noha opuchlá, bolesti šílené. V tu chvíli jsem myslel, že už nikdy nebudu běhat. Ani tramvaj jsem tehdy nedokázal doběhnout. Trvalo to tak čtyři roky, během nichž jsem neběhal vůbec.

Zaujal nás v letošních maratonských tabulkách

Jan Sokol, AK Sokolov:

Na podzim roku 2005 přišel zánět srdečního svalu a strávil jsem týden na jednotce intenzivní péče. Dostal jsem se z toho, v dalším roce mi při maratonu naměřili 3:00:41, ale rok 2007 jsem zase spadl na 3:33:15. Nastoupil jsem silně přemotivovaný, a podle toho to dopadlo. Od půlky to byla chůze a až na posledních pěti kilometrech jsem se opět dokázal rozeběhnout. Tento závod ve mně zanechal zatím nejsilnější zážitek… No a na podzim přišel další zánět srdečního svalu. Řekl jsem si, že to musím dělat trochu jinak.

Badwater Ultramarathon – Extrémní výzva pro Dana Orálka

Daniel Orálek, brněnský ultravytrvalec a vítěz ankety o Vytrvalce roku 2008 a 2009:

Důvodů, proč jsem se rozhodl pro tento závod, bylo několik. Tím hlavním byly články, které popisovaly tento závod jako nejtěžší na planetě. Napřed jsem říkal při dotazech na moje ultrazávodění: „Víte, já už jsem běžel tamto a tamto, ale ten závod, co se běží v Údolí smrti, to je teprve mazec.“ No a potom mi došlo, že není důvod, proč bych ho nemohl běžet také. Navíc jsem zjistil, že to asi neběžel žádný běžec z Česka. Definitivně jsem se rozhodl někdy v polovině minulého roku. Díval jsem se na výsledky a došlo mi, že závodníci, co se toho závodu účastní, nejsou žádní nadlidi, ale že výkonnostně jsem spíše mnohem dále. Faktem je, že jsem také na vrcholu svých ultramaratonských sil a měl bych to zvládnout.

Mám naběháno dost kilometrů a nemám strach z délky. Ultramaratonů s podobnou vzdáleností jsem už absolvoval několik. Avšak sauna v červnu nepatří mezi úplně jednoduché věci. Nakonec mi vypomohl kamarád, který má saunu doma. První trénink, to bude pouze pobyt v sauně, ale plánuji také běh na místě nebo rotoped, pokud se tam vejde. Jde o to zvyknout si na pohybovou aktivitu v teplotách kolem 70 °C v sauně, což by mohlo odpovídat teplotě na slunci při 50 °C ve stínu.

Nezdolná veteránka

Věnceslava Pokorná:

Nejsem žádná feministka, ale přiznávám, že mne občas štve, že často nejsou na běžeckých závodech vypisovány veteránské kategorie pro ženy, respektive, že je jich ve srovnání s muži nepoměrně méně. Třeba tehdy, když podám svůj maximální výkon a jsem jen bramborová – v kategorii žen nad 18 let. Nemyslím si, že těchto žen je málo, a přibývají. Ano, je jich méně než mužů, ale jinak platí úměra: nejsou-li vypsány veteránské kategorie, ženy nepřijedou.

Ženy také dbají nemálo na svůj vzhled, a to v každém věku. A když mají pocit, že už jejich běh nevypadá příliš esteticky, tak „do trenýrek“ už prostě nejdou. Je v tom i větší míra sebekritiky.

Proč běhá mamina od čtyř dětí?

Martina Bumbová:

Až do svých čtyřiceti, tedy dle mého životního plánu v první třetině bytí na Zemi, jsem se tím životem celkem poklidně plácala. Po větší pauze jsem si z pohádkové lyžařské dovolené přivezla čtvrtou dceru, během těhotenství opět nabrala pár desítek kil, ze kterých i rok po porodu něco nepřehlédnutelného zbylo. Kdyby mě zároveň nezačala víc a víc bolet záda a nevrátila se těhotenstvím ztracená častá migréna, asi bych vesele tlela dál.

Můj muž, coby zavilý nepřítel chemických řešení zdravotních problémů, na mé zobání pilulek koukal velmi vyčítavě. Zároveň v té době moje nejlepší kamarádka začala běhat. Viděla jsem na ní, jak se mi mění před očima z matróny na pěknou babu. Ačkoli běh byl pro mě odjakživa synonymem mučení, řekla jsem si, že za pokus nic nedám a zkusím to.

Nové Běhej vychází 11. června. Najdete jej v síti PNS, Gigasportu a běžeckých prodejen. Předplatitelé obdrží do poštovních schránek navíc výtisk Distance Running.

PROHLÉDNĚTE SI ELEKTRONICKÝ ARCHÍV STARŠÍCH ČÍSEL

PŘEDPLAŤTE SI BĚHEJ A VYBERTE SI DÁREK

SEZNAM NOVINOVÝCH STÁNKŮ S ČERVNOVÝM BĚHEJ