Potom několik let závodil pod jeho vedením v barvách atletického oddílu Slavoje Slavkov. „Začínal jsem na středních tratích,“ vzpomíná Jirka. „ A docela mi to šlo, tak jsem se do toho vrhl vší silou.“

Základy měl z fotbalu, který hrál v rodných Hodějicích, kde ostatně žije celý svůj život a navíc tu již druhé volební období pracuje jako starosta obce. Letos je mu 45 let a bohužel se k běhání už dostane jen sporadicky.

Poprvé v životě jsem ho uviděl na středoškolských hrách ve Vyškově, kde si jen tak v botách lehce zkusil 3 000 metrů na rozbité škváře a zvládl tento test za 8:30 jako vlastně ještě dorostenec. Co by za to současní běžci dali.

Pak jsme už spolu prožili opravdu hodně. Jezdili po závodech, cestovali za nimi po Evropě a s během a s ním prožili neskutečné zážitky. Nezapomenu něco průběžně připomenout. V roce 1984 si zaběhl své osobní rekordy na půlku, kterou zvládl za 1:57 a na 1 500 metrů, když dosáhl času 3:50,4.

„Věděl jsem už tehdy, že má cesta vede jednoznačně k dlouhým tratím,“ připomíná v našem rozhovoru. „A také jsme se k tomu postupně dopracovávali.“

Tak lehce, jako stačil v průběhu svých mládežnických let vystudovat gymnázium v Bučovicích, tak i stejným způsobem sbíral medaile z mistrovství republiky v těchto věkových kategoriích na různých tratích, jak v hale, tak na dráze, ale zejména v terénu. Tam patřil jednoznačně k našim nejlepším běžcům.

Startoval na mnoha reprezentačních akcích, mimo jiné na Družbě, tehdejší atletické soutěži socialistických států, kde se utkávali mladé naděje. Tenkrát ji běžel v Maďarsku a v Polsku, kde dokonce vybojoval 4. místo na 5 km. U nás vyhrál i Běh Rudého práva.

„Po maturitě jsem se chystal jít studovat do Prahy,“ vzpomíná. „Jenže mě nepřijali na školu a také mě nevzali kvůli nevyhovujícímu zdravotnímu nálezu do střediska vrcholového sportu v USK. No a pak už jakoby se pro vedení atletiky nade mnou zavřela voda a odepsali mě.“

Po roce v zaměstnání se dostal do Brna na Vysokou školu zemědělskou, kde vystudoval obor provoz a ekonomika zemědělství a v dresu Zbrojovky Brno sbíral body do atletických soutěží. Měl vždy smůlu v tom, že se nedostal nikdy do pořádného závodu s ostrým tempem a všechny své osobní rekordy si musel zaběhnout sám v sólových závodech.

„Proto si také nejvíc ze svých výkonů vážím času 14:20 na 5 000 m a 29:52 na 10 000 m, které jsem zaběhl při mistrovstvích České republiky bez jakékoliv pomoci jiných závodníků,“ hodnotí své výsledky. „A samozřejmě jsem i vyhrál a získal další tituly.“ Po ukončení vysoké školy nastal kolem něj zase problém, kam s ním na vojnu. Najednou, přestože patřil k našim nejlepším běžcům, o něj nebyl zájem. Byl jsem přímo u toho, když v jeho zamilovaných Vnorovech rozdrtil naši celou vytrvaleckou špičku v závodě na 25 km, kterou tam tehdy přivezl zodpovědný trenér maratonu Juraj Benčík, ale ani on si nedal říct, i když jsem tam do něj hučel celou dobu, aby ho vzal pod svá křídla do Banské Bystrice.

Nakonec mu přišel povolávací rozkaz do normálního vojenského útvaru v Hranicích na Moravě. Předem jsem dojednával s vedením místního atletického klubu, které jsem dobře znal, neboť jsem tam závodil při studiu střední školy, aby mu tam zařídili možnost tréninku. V den nástupu tam už na něj čekali, ale on byl ještě těsně předtím poslán do Klatov.

Jenže jeho papíry se potulovaly někde po republice, tak trénoval jen v kasárnách na „buzerplacu“, ale i tak se tam stihl připravit na svou nejúspěšnější sezónu. V hale, bez možnosti speciální zimní přípravy, dal 3 000 m za 8:08,54, to bylo třetí místo na přeborech ČSSR a konečně se ledy hnuly. Byl převelen do Dukly Praha.

Na jarním krosovém mistrovství republiky v Bratislavě, kam jsem ho vezl a dělal mu podpůrný tým, předvedl fantastický výkon, když odtáhl téměř celý závod a prohrál o vteřinu až ve finiši se svým odvěkým soupeřem v terénu, Zdeňkem Mezuliáníkem. Po tomto výkonu už jej nikdo z ČAS nemohl ignorovat a vybojoval si nominaci na Mistrovství světa v krosu do Francie.

To se psal rok 1990 a bylo to v Aix-Les-Bains, jenže tam pro zranění závod nedokončil a pomalu se mu začala ztrácet velká sezóna před očima.

Ještě se trochu dal dohromady a na jaře jsme zajeli na silniční závod do Pasova, to si budu dlouho vyčítat, a tam achilovky dorazil. Následovala operace obou šlach a dlouhá rekonvalescence, při níž vlastně dokončil vojenskou službu.

„Po návratu domů jsem se zkusil pustit opět naplno do přípravy, ale už to nikdy nebylo ono. Nohy se už úplně do pořádku nedostaly a pořád jsem cítil, že se nemůžu naplno odrazit,“ konstatuje. I tak závodil dál, jak to šlo. A vcelku úspěšně. Spolupracoval potom s trenérem Jiřím Sequentem a věnoval se spíš silničním běhům. Projeli jsme spolu ještě hodně závodů u nás i v nedalekém Rakousku, ale přece jen už ten jeho zdravotní stav na kvalitní přípravu pro špičkové výkony nebyl moc dobrý. Přesto ještě v Miláně zaběhl půlmaraton za 1:04:40.

„Když jsem začínal, zvládal jsem v tréninku tak kolem 70 km týdně. Postupně jsem běhal až 150 km a na vojně jsem se dostal i na 210 km za týden. Z toho se pak daly dělat výkony. Bohužel zranění mi to znemožnilo. Co naděláš,“ říká Jiří.

„Mrzí mě současná mladá generace. Mají mnoho jiných zájmů a pořádně se něčemu věnovat, k tomu už je nikdo nepřesvědčí. Dokonce ani fotbal, který jsem u nás chvíli trénoval, je nijak moc nezajímá,“ konstatuje smutně. „Oni nejsou schopni dát dohromady ani pořádnou partu, která by táhla za jeden provaz, a to je ve sportu i v atletice, rozhodující. Pak se dá trénovat, dosahovat výkony a překonávat těžké tréninky. A toto už kluci bohužel nyní nedokážou.“

Se svou ženou Pavlínou vychovává syna Jakuba, dceru Šárku a pro jeho pracovní povinnosti mu moc času na koníčky nezbývá. Jen svůj zamilovaný fotbal si nenechá ujít a trochu se začíná věnovat i trénování běžců.

„Nejvíc mě mrzí, že se za mé éry neběhaly víc závody do vrchu. Jsem přesvědčený, že bych tam uspěl a to i na mezinárodním poli, protože mi kopce vždy mimořádně vyhovovaly,“ říká Jiří Florian moravský patriot a u nás nikdy nedoceněný běžecký talent.