Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

Co mi zprotivilo atletiku

Co mi zprotivilo atletiku
foto: archiv Martiny Mendrekové

Martina Mendreková | 22.09.2010 | přečteno: 12572×

Narodila jsem se rodičům sportovcům. Matka gymnastka a otec zasloužilý mistr sportu v ragby. Nějaký sportovní potenciál jsem tedy jistojistě zdědila. Jenomže táta zemřel, když mi byly čtyři roky. Zůstaly jsme s mámou samy. A ona dělala všechno pro to, abych uměla snad všechny sporty, co existují.

Do svých devíti let jsem dělala plavání, gymnastiku, balet, tenis, chodila do lyžáku, který mě ze všeho bavil nejvíc. Mým snem bylo závodně lyžovat, byla jsem vybrána do závodního lyžování. Jenomže i tady byl háček. Ve škole jsem byla pro paní učitelku od první třídy zlobivá, nezvladatelná holčička, která domů nosila samé poznámky za vyrušování a praní se. Dnes se to jmenuje hyperaktivita.

Jednoho dne byl na naší škole nábor do sportovních tříd s atletikou a já, jak jinak, byla vybrána. Matce se značně ulevilo, když zjistila že nová škola se sportem bude pro mě záchrana. Možná spíš pro ni. Ale naděje, že bych se věnovala lyžování, tím pádem padla. A tak jsem od páté třídy nastoupila do nového kolektivu, do třídy, kde byla rozšířená výuka tělocviku a tréninky atletiky.

Jsem odjakživa individualistka. Když jsem byla vybrána do skupiny běžců, svou zarputilostí jsem dokázala vyhrávat a vozit medaile. A doma? Matka vždy zdůraznila: „MUSÍŠ VYHRÁT“, „nevracej se bez medaile.“

Vyhrála jsem v mladších žákyních „Běh Mladé fronty a Smeny“ přes obvod, město Brno, v Jihomoravském kraji 2. místo. Mistrovství republiky dopadlo hůř. Běh Valtickým parkem v mladších žákyních byl opět celorepublikový, to jsem vedla start-cíl, protože jsem věděla, že MUSÍM vyhrát. Povedlo se. Spousta medailí z města, kraje v bězích na 60, 150 i 300 metrů. Několikrát jsem byla přeborníkem kraje.

Čtyři roky uběhly a já zdárně složila talentové zkoušky na gymnázium na stejné škole a pokračovala se spolužáky dál. To už jsem byla v kategorii mladší dorostenka. Nastoupila k nám spousta nových trenérů, mimo jiné pan Jan Pospíšil, bývalý manažer Jana Železného, před tím nás trénovala jeho žena.

Tím začala nová éra tréninku, byla jsem ve skupině sprinterů a běhala 100 a 200 metrů. V šestnácti letech, tedy před 24 roky jsem měla na těchto tratích časy 12,7s na 100 metrů a 26,5s na 200 metrů. Na mistrovství republiky to bohužel nestačilo, na město a kraj ano. Trénovali s námi i jeho dva svěřenci, v té době nejlepší překážkáři v republice Jiří Hudec a Aleš Höffer. Pro nás to byla určitá motivace.

Byli jsme v prvním ročníku a poznali jiné tréninkové metody, zátěže, posilovnu, regeneraci, běhání v lese, mezi stromy, objemy, kdy jsme málem brečeli bolestí, trénovali jsme dokonce v zimě na cyklistickém oválu, bylo to pro nás něco nového a motivujícího. Když říkám pro nás, tedy i pro mě.

Díky němu jsme zlepšili běžeckou techniku, starty, odrazy, jednoduše jsme všichni plnili limity a byli úspěšní ve skupině. I já jsem byla motivovaná a snažila se vrátit to, co do nás pan Pospíšil vložil. Panu Janu Pospíšilovi velký dík, byla to jen jeho práce.

Ale ve druhém ročníku odešel on i jeho žena do Prahy za prací. Tam se věnoval „té velké atletice“ a my jsme dostali opět jinou paní trenérku. Metody se změnily, kondice šla pomalu dolů. Sprinty jsem nadále běhala, ale už ne tak „dobře“. Měla jsem běhat 400 metrů a ty jsem nenáviděla, takže jsem v sobě pomalu a jistě začala pěstovat jakýsi plouživý, ale přesvědčivý názor, že je to k ničemu. A to jsem nezmínila, že jsme celé gymnázium trénovali dvoufázově, kromě pondělí a soboty, kdy byla na programu jen jedna fáze.

Přes ten svůj vnitřní odpor jsem se v téhle šílené disciplíně stačila probojovat na mistrovství republiky. Běželo se na škváře a já celou dobu přemýšlela, jak to udělat, abych nemusela startovat. Byla jsem docela vynalézavá. Jelikož jsem nakonec vymyslela plán, ani jsem se neobtěžovala s nějakou velkou přípravou před závodem, natož s rozcvičením a rozběháním, taky proč? Start, hned po výběhu do zatáčky sjíždím tretrou po lýtku, hřebíky se mi zabodnou do nártu a následuje pád na škváru. Zvítězila jsem pouze nad sebou, podrápaná noha a sedřený bok se škvárou v kůži, nic příjemného. Dodnes tam mám jizvu. Nikdo nic nechápal, jen já. A to byl počátek konce…

Začala jsem jíst, dojídat po kamarádech svačiny, které byly za „předlistopadových časů“ na sportovních školách dvakrát denně za směšné peníze. Kupovala si hory, doslova hory sladkostí. Ty jsem tajně jedla. Byla jsem schopna sníst i deset Horalek na posezení. A kila přibývala a přibývala.

Když matka našla jednoho dne šuplík plný papírů od sladkostí, ztropila scénu, hlídala mě, zavírala jídlo, byla zvaná do školy pro neplnění limitů, ale mně to bylo jedno. Měla jsem najednou o deset kilo navíc, běhala s „batohem“ na zádech. Matka řvala „MUSÍŠ zhubnout, MUSÍŠ začít plnit limity, MUSÍŠ…“

A čím víc mě kontrolovala, víc a víc jsem tu atletiku nenáviděla. Musela jsem běhat ještě doma po dvoufázovém tréninku, když jsme měli školu denně od sedmi a vraceli se domů kolem půl šesté večer. Stála na balkóně a měřila mi okruh. Když jsem přiběhla rychleji, bylo zle, že jsem si to zkrátila, když pomaleji, že jsem se flákala. Jak já ji nenáviděla. A atletiku ještě víc!!!

Vysvobození přišlo brzy. Před pololetím jsem byla vyloučena ze sportovní přípravy. Gymnázium mě ale nechali dokončit. Rána ne pro mě, ale pro mou matku. Donutila mě jít alespoň na vysokou školu studovat obor tělesná výchova – biologie, který jsem oproti gymnáziu zvládla i se sportem a dostudovala. Hned po vysoké škole jsem se provdala za vrcholového sportovce – badmintonistu, takže pro mou matku to byla náplast za mě, jelikož můj muž na rozdíl ode mě něco dokázal. Byl na OH 1992 a na všech vrcholných akcích jako jsou ME, MS a až letos ukončil kariéru hráče a nyní je profesionálním trenérem.

Ale abych to nezamluvila, po těch 22 letech, kdy mně odbilo 40 let, jsem si řekla jednoho dne dost: Máme tři děti, kluci jsou už velcí, dcera jde v září do první třídy, mám koupené tenisky, leží v botníku, běhat snad umím, tak to zkusím. Od prosince 2009 jsem začala běhat, zpočátku jednkrát týdně, pak dvakrát, třikrát a skončilo to na šestkrát týdně, kdy jsem se přemáhala, nemohla, plíce cítila až v krku, nohy táhla pomalu za sebou, slota – neslota, břečky přes zimu, mráz. Ale říkala jsem si: „Aspoň pro ten pocit, nechci být ještě stará, chci udělat něco pro sebe.“ Dělala jsem, ale pouze sezónně a nárazově, asi jako všichni.

A ejhle. Z povinnosti MUSÍŠ, byl najednou pocit CHCEŠ. Děláš to pouze pro sebe, pro nikoho jiného, ne pro matku, trenéra, pro limity, pouze pro sebe. Najednou se to otočilo a z nucení byla radost, stres pryč, těšila jsem se, až vyběhnu. Vrátit se zpocená a s dobrým pocitem, to bylo to, co jsem potřebovala. Za devět měsíců jsem zhubla 13 kg, vyměnila skoro celý šatník, hodně lidí mě chválí, ptá se, jak jsem to dokázala. I celulitida je najednou pryč. Také břicho po operaci, co jsem si o něm myslela, že se ho už nikdy nezbavím. Najednou je pryč, je ploché.

Jen matka zůstala na svém. Nezeptá se, jak mi to jde, kolik uběhnu. Jen kritizuje, že jsem stará, že jsem se zbláznila, že jsem anorektička. Když jí řeknu, že jsem s manželem uběhla 10 km, tak její otázka zní: „A stačila jsi mu?“ Samozřejmě že ne, ale on běžel se mnou, kvůli mně, ne já s ním o závod. Běhám proto, protože chci. Dřív mě nutila, teď naopak jen kritizuje. Sama nechápu.

K tomu jezdím na bruslích, toho se držím už 10 let, zrovna dnes jsem ujela poprvé v kuse tříčtvrtečním tempem 24 kilometrů za 63 minut. ani to mámě říkat nebudu, protože by mě opět zkritizovala, že nejsem asi normální. Kdyby aspoň jednou řekla: „Marťo, jsi dobrá“, nebo něco podobného. Ale to nikdy. Vždy mi to vrátí jak bumerang.

I proto nikdy nic svým dětem nevytýkám, nikdy je neodsoudím za to, že prohrají, že jim něco nejde. Vždyť nejde o život, ale o radost z věci, kterou dělám. Jeden syn hraje florbal, který si sám vybral a žije tím. Druhý syn hraje badminton, také to sám tak chtěl, je dokonce v juniorské reprezentaci, což já nedokázala. Ale jsem šťastná, že moje děti jsou šťastné a to je hlavní. A dcera, ta má ještě čas se sama rozhodnout, který sport zvítězí.

Myslím si, že vše negativní je asi dobré pro něco pozitivního, jak v životě, tak hlavně ve sportu a že mít doma pohodu a zázemí přináší ovoce. Je to něco jiného než jen: „MUSÍŠ, NEVRACEJ SE BEZ MEDAILE!“

Zbývá mi ještě jedna věc, ale možná se splní. U běhání vytrvat, nenechat se někým odradit a jednou se snad přihlásit alespoň na nějaký závod na 10 km. Ne pro limity a pro medaile, ale pouze pro sebe, běžet ho proto, protože budu chtít a budu se těšit. Jestli budu poslední, tak ať. Bude to další motivace pro budoucnost. Ale běhání už neopustím, protože tento sport jsem začala milovat a doufám, že to tak zůstane.

Anketa

Nutili vás rodiče do aktivit, které jste nechtěli dělat?

ano
 
45 hl.
ne
 
228 hl.
Celkem hlasovalo 273 uživatelů.

Komentáře (Celkem 58)

Nalezené položky: 59 První Předchozí | 1 | 2 | Další Poslední

emil.mendros žena 22.09.2010 23:08:28

Narodila jsem se rodičům sportovcům. Matka gymnastka a otec zasloužilý mistr sportu v ragby. Nějaký sportovní potenciál jsem tedy jistojistě zdědila. Jenomže táta zemřel, když mi byly čtyři roky. Zůstaly jsme s mámou samy. A ona dělala všechno pro to, abych uměla snad všechny sporty, co existují.
Odkaz na článek

avatar

10 km: 1:02:30 (2010)
půlmaraton: 2:35:50 (2010)

xPablos muž 23.09.2010 07:02:17

Martino, drzim palce at ti to vydrzi. Ja jsem si diky „MUSIS“ zprotivil v lete behani sam. Ted zacinam po 2–3 mesicich v podstate znovu a trosku jinak (bez stopek a tepaku) a cilem neni az tak zlepsovani, jako to, aby me behani bavilo.

Jinak tu desitku urcite zvladnes ;-)

avatar

Ústí nad Labem

Peggy žena 23.09.2010 07:57:11

Úžasný článek! Slovo „musíš“ je past. Pamatuji si, jak jsem na gymplu úplně přestala číst knihy. Přitom jsem je milovala a louskala i jednu týdně. Pak přišlo, musíš číst tohle, i když tě to nebaví. Musíš si o tom něco myslet a tvůj názor by měl odpovídat všeobecnému mínění. Knihy se mi zprotivily tak, že jsem čtenářský deník opisovala od spolužáků a číst zase začala až po maturitě.

avatar

Pardubice

Celkem 3369 km
Minulý měsíc 0 km
10 km: 0:36:10 (2008)
půlmaraton: 1:22:13 (2007)

Verbir muž 23.09.2010 08:24:55

Já v dětství hrával šachy – a dodnes si pamatuji to matčino – „Jak to, že jsi nevyhrál?“. Nenapadlo jí, že jsem se snažil vyhrát, ale prostě jsem nevyhrál. To samé pak bylo ve škole – učil jsem se třeba 2 hodiny – poté matka přišla domů se slovy „Jak to, že se neučíš?“. Proto mě gympl vůbec nebavil a známky byly o ničem. Na VŠ už to bylo o něčem úplně jiném – studoval jsem to, co mě bavilo – ne proto, abych se zbavil samých „Jak to“ – neučil jsem se tak s odporem, ale se zájmem – což jsem do té doby neznal a odešel jsem s červeným diplomem. Podobně nenávidím hlášky typu: „Chovej se jako normální člověk“ nebo „Co si o Tobě budou myslet lidi“ – naštěstí jsem si koupil Murphyho zákony, kde byla krásná věta – „Nestarej se o to, co si o Tobě myslí ostatní. Ti mají plnou hlavu toho, co si o nich myslíš Ty“. Po VŠ jsem si sám našel cestu k atletice – strašně mě to chytlo – ale to známé „Musíš a Jak to“ je ve mě – a tak zcela se nedokážu zbavit vnitřního hodnocení svých výkonů těmito kritérii. Proto jsem málokdy spokojen s čímkoli, co zajdu či zaběhnu. Ale baví mě to – a kvůli tomu sebehodnocení toho přeci nenechám :-)

Motto: Když to jde, tak to jde. A když to nejde, tak se musí jet - a všechno časem přejde.
avatar

Hradec Králové

Celkem 4312 km
Minulý měsíc 0 km
10 km: 0:54:21 (2011)
půlmaraton: 1:59:10 (2011)
maraton: 4:25:12 (2011)

Chuana žena 23.09.2010 10:27:23

Od tří let mám astma a rodiče od jedné lékařky dali na doporučení a přihlásili mě na plavání.Tak od pěti let jsem byla denně v bazénu,čím jsem byla starší,tak víc hodin.Denně sem tam, sem tam…Když jsem byla starší,chtěla jsem dělat ještě i jiné sporty. Nemohla jsem,musíš plavat.Sem tam,sem tam. Tím,že jsem MUSELA,ve mě plavání vyvolalo takovou nechuť,že jsem v patnácti skončila. Vy mi to asi nebudete věřit,ale já jsem 32 let neplavala! Nemohla jsem.Samozřejmě jsem v létě jezdila k vodě,jenom se smočila a šup na deku.Na dotaz proč si nezaplavu,jsem odpovídala,že už mám naplaváno do konce života :-))).Zlom nastal až když jsem v loni začala běhat a plavání jsem začala brát jako takovou rehabilitaci.No a letos jsem ho po tolika letech začala brát vážně a 3–4× týdně zatím jenom po dvou kilometrech si ho doslova užívám.:-)

avatar

Celkem 100,07 km
Minulý měsíc 0 km
10 km: 0:51:59 (2010)
půlmaraton: 2:08:32 (2014)

Kulíšek žena 23.09.2010 10:35:54

>> Chuana, 23. 09. 2010 10:27:23

Ne nadarmo se říká, že cesty do pekel jsou dlážděny dobrými úmysly…:-)

Nicméně 3 až 4X týdně 2km mi připadá jako velmi dobrý výkon…, takže se zdá, že návrat k plavbě se zadařil.:-)

Motto: no stres
avatar

Kamhajek

Celkem 10023 km
Minulý měsíc 0 km
10 km: 0:41:29 (2003)
půlmaraton: 1:39:09 (2013)

Kajmann muž 23.09.2010 12:07:20

Tý brďo, to byl horor! Se šťastným koncem. :-D Beru si ponaučení a přeji mnoho pohodových kilometrů.

Motto: Proč vlastně běhám, když mě nikdo nehoní?!
avatar

Praha

Celkem 2767,2 km
Minulý měsíc 0 km
10 km: 0:52:19 (2010)
půlmaraton: 1:52:57 (2010)
maraton: 3:55:33 (2010)

kaariik žena 23.09.2010 14:06:01

Marťo, jsi dobrá!!! Vím o čem píšeš, od pěti let jsem se věnovala judu…od sedmi závodně, otec trenér(o to hůř, ostatní odtrénovali a měli klid, já to poslouchala i doma). Nechci mu křivdit, to vůbec ne, nebýt jeho, tak nedosáhnu takových úspěchů v žačkách, dorostenkách, juniorkách…ovšem nebýt jeho, mohla jsem třeba i dnes závodit. To co on nedokázal během své závodní kariéry, požadoval po mně. Denně dvoufázové tréninky, o víkendech závody…pak jedno prohrané utkání a bylo zle. Stříbrná medaile se nepočítala. No skončilo to tak jak to skončilo, odešla jsem z domu na školu a na judo jsem se nemohla dva roky ani podívat…Ještě, že čas je milosrdný lékař…už nezávodím, ale kolem juda se pořád motám:-) Zamilovala jsem se do běhu, poznala jsem se díky němu se spoustou nových lidí, mám motivaci trénovat, ne proto, že musím, ale proto, že chci. Jen do kimona už se asi nikdy jako závodnice neobleču:-(

Motto: Neztrácejte čas ztrácením času!!!!!!
avatar

Kamhajek

Celkem 10023 km
Minulý měsíc 0 km
10 km: 0:41:29 (2003)
půlmaraton: 1:39:09 (2013)

Kajmann muž 23.09.2010 15:11:52

>> Chuana, 23. 09. 2010 10:27:23

Ode zdi ke zdi na padesáti metrech (pro ty šťastnější :-) ) bez možnosti prohodit s kolegou jediné slovo, to je fakt blbárna pro silné nátury! :-D …přiznám se, že mě to drží už víc jak třicet let. Asi jsem výjimka, ale dnes jsem rád, že jsem kdysi také MUSEL.

Motto: Proč vlastně běhám, když mě nikdo nehoní?!
avatar

Hradec Králové

Celkem 4312 km
Minulý měsíc 0 km
10 km: 0:54:21 (2011)
půlmaraton: 1:59:10 (2011)
maraton: 4:25:12 (2011)

Chuana žena 23.09.2010 18:29:00

>> Kajmann, 23. 09. 2010 15:11:52

Ode zdi ke zdi po padesáti metrech je to až teď,kdy máme padesátimetrový bazén,ale my plavali ve 25 metrovém bazénu! Ale abych si jen nestěžovala,sa­mozřejmě mám na to období hezké vzpomínky a hlavně jsem pubertou proběhla ani nevím jak,protože jsem na žádné lumpárny neměla čas :-)

Kulíšku díky :-)

avatar

Zábřeh

Celkem 13517 km
Minulý měsíc 0 km
10 km: 0:37:35 (2014)
půlmaraton: 1:21:49 (2014)
maraton: 2:56:12 (2012)

pancha muž 23.09.2010 19:34:30

>> Peggy, 23. 09. 2010 07:57:11

Tak knihy mi nezprotivilo ani gymnázium, jen jsem nečetl ty co jsem musel. K těm se naopak dostávám dobrovolně až 10 let po maturitě. Naše češtinářka by měla radost. :-D

Motto: jiri.hellesi.cz
avatar

Brno

Celkem 2176 km
Minulý měsíc 0 km
půlmaraton: 1:55:54 (2012)

MMM žena 23.09.2010 21:33:05

Abych řekla pravdu měla jsem z toho článku strach a vůbec jsem nečekala, že podobný problém mohlo zažít více lidí, nejsem chudinka, ale tak to bylo, jsem ráda, že moje děti to nemusí zažívat..... Děkuji všem za kladné příspěvky, a za čas, který jste přečtení článku věnovali......

On si každý uvnitř nese něco svýho…

Mně to asi pomohlo, pokud vím, že podobný problém měl ještě někdo, tak si připadám normální a běhání neopustím…

Dnes jsem byla opět v lese běhat 45 min a pomalinku se posouvám dál, běhám prakticky denně 4 –8 km zatím… Ale kdo si počká, snad se dočká.....uvidíme.. :-), budu se snažit dokud budu zdravá a půjde to.....

Snad se jednou opravdu na nějaké závody přihlásím.....:-)

avatar

Olomouc

Celkem 149328 km
Minulý měsíc 0 km
10 km: 0:39:54 (2001)
půlmaraton: 1:34:43 (2002)
maraton: 3:21:17 (2002)

321919 muž 23.09.2010 22:23:45

Pozorně jsem si přečetl článek i příspěvky pod ním. A znovu jsem, bohužel již jen v duchu, poděkoval tátovi, který mě v roce 1965 přivedl k atletice. Sám také aktivní sportovec mně velmi podporoval. Několik roků byl i mým trenérem. Samozřejmě mně moc nešetřil a díky tomu jsem se dostal na hodně slušnou výkonnost v závodní chůzi. Vždy však dokázal nalézt tu správnou hranici aby mi sportování neznechutil. Především díky němu si dnes již nedokáži představit život bez sportu. A docela se obávám doby až mi to věk a zdraví znemožní. Takové rodiče přeji všem. :-)

Motto: Nepřestaneš běhat proto, že jsi zestárl. Zestárneš proto, že jsi přestal běhat.
avatar

Sloviensko

rudo muž 23.09.2010 23:59:40

>> Chuana, 23. 09. 2010 18:29:00

"" a hlavně jsem pubertou proběhla ani nevím jak,protože jsem na žádné lumpárny neměla čas ""

neboj, dostanes este sancu to dobehnut…tak si tie lumparny pekne vychutnaj… nakoniec pubertaci ani nevedia ako tie lumparne spravne prezit, na to treba uz zivotne skusenosti…;-)

Motto: you can't stop, what is coming !
avatar

Sokolov

Celkem 0 km
Minulý měsíc 0 km
10 km: 0:43:18 (2009)
půlmaraton: 1:38:49 (2009)

Amater muž 25.09.2010 14:31:00

Věřím, že je tvůj příběh má šťastný konec......jednak v poučení, jak vést v tomto své děti a jednak v tom, že opět začínáš běhat sama pro sebe......ne, pro žádné medaile a rekordy a o tom to je. Držím Ti palce.......Marťo, jsi fakt dobrá :-)

avatar

Brno

Celkem 2176 km
Minulý měsíc 0 km
půlmaraton: 1:55:54 (2012)

MMM žena 25.09.2010 19:36:29

Děkuji za povzbuzení, snažím se vytrvat......nedám se,:-) jsem sama překvapena kolik lidí to zajímá, vůbec jsem to nečekala, jen moji mamku pořád ne, pořád stejný stav.......asi s tím moc už nenadělám, ( ta ani neví, že jsem něco psala, asi by mě nepochválila ), hlavně že moje rodina stojí za mnou, dokud budu moct, budu běhat pořád…snad mně to zdraví dovolí.....

Takže moc děkuji za povzbuzení, vážím si každého názoru…Martina :-)>> Amater, 25. 09. 2010 14:31:00

avatar

Kamhajek

Celkem 10023 km
Minulý měsíc 0 km
10 km: 0:41:29 (2003)
půlmaraton: 1:39:09 (2013)

Kajmann muž 26.09.2010 08:41:20

>> MMM, 25. 09. 2010 19:36:29 Řekl bych, že se spousta lidí v článku vidí, ať už jako dítě, nebo jako rodič. Řeším svou talentovanou pubertální dceru…nechce, nechce, nechce! A já ji nutit nebudu, byť mi to rve srdce jako otci i trenérovi zároveň. Snažím se na ni zapůsobit, ale rozhodne se sama. Motivoval mě tak trochu i Tvůj článek, takže – dík! Není nutné mít z dětí vrcholové sportovce, ale třeba se nám rodičům a trenérům podaří nasáknout je pozitivním vztahem (láskou?) ke sportu. A o to jde především. Život je pes a máme-li něco k čemu můžeme „utéct“, třeba i před nechápavými rodiči, máme výhodu. :-D

Motto: Proč vlastně běhám, když mě nikdo nehoní?!
avatar

Brno

Celkem 2176 km
Minulý měsíc 0 km
půlmaraton: 1:55:54 (2012)

MMM žena 26.09.2010 10:29:50

;-)Dřív jsem byla dítě, tedˇřeším věci také jako rodič. Já si nemohla vybrat jako dítě svůj sport, musela jsem dělat ten, který mi byl určen rodičem.....

Moje děti si mohli vybrat sport který je baví…Můj muž je také profesionální trenér, o to těžší v rámci působení na vlastní děti…, bohužel je to tak, ale starší syn který také hrál badminton se ve 3. třídě rozhodl pro florbal, který už hraje 9 let a stále jej baví, má cíl v něm…:-)

Mladší syn, tam to bylo jednodušší, ten chtěl vždy hrát badminton a trénuje ho vlastní otec, také s tím bojoval, ale dnes už má taky jasno, chce něčeho dosáhnout…

Asi je štěstí, že manžel nikdy děti nenutil slovem musíš......, je jedno jaký sport nakonec zvítězí, hlavně že si ho dotyčný vybere sám, že chce a baví jej to, pokud to není ani ten sport ale cokoliv jiného je to taky jedno, hlavně že je dítě spokojené a dělá cokoliv na jakékoliv úrovni, ale protože samo chce.

To si myslím, ale bez pochopení a podpory a zázemí doma v rodině to nejde… To je základ všeho… :-), tak držím palce… Jak se říká všechna negativní rozhodnutí jsou dobrá možná pro pozitivní rozhodnutí........:-)

A jak mě naučil jeden kamarád: sport je jen krátkou součástí života, ale život je o něčem jiném, vždy když si na to vzpomenu, dám mu za pravdu.......­....Martina >> Kajmann, 26. 09. 2010 08:41:20

avatar

Štěpánovice

Celkem 11490 km
Minulý měsíc 0 km
10 km: 0:46:13 (2011)
půlmaraton: 1:39:49 (2010)
maraton: 3:43:18 (2007)

VanaXXL muž 28.09.2010 13:18:36

Ahoj Martino, to je dobrá zpráva, že ses dala na běhání. Určitě se potkáme někde na závodech v okolí Brna. Pozdravuj Tomáše. Ivan – bývalej Tomášův svěřenec.

Motto: Life is too short to remove USB safely
avatar

Hořovice

Celkem 2611 km
Minulý měsíc 0 km
10 km: 0:38:38 (2013)
půlmaraton: 1:27:15 (2011)
maraton: 3:30:59 (2011)

pítros muž 28.09.2010 17:05:42

Ahoj Marti, také jsem se zasekl u tvého článku a částečně jsem se našel, ale v jiné věci, s otcem jsem odmala nevycházel, tam to bylo se sportem naopak, bydleli jsme na vesnici, velký dům, velký statek, moc práce, po škole práce do večera, hodinu tak na učení a zas do školy, do 18ti let každý např. víkend: vstáváme, práce nepočká.. Ale kolem mne bylo spoustu sportovců a mě lákal fotbal, hokej… „Tak na to zapomeň všude je tady spousta práce co je potřeba udělat“, mi bylo odvětěno, když jsem měl zájem o nějaký sport.. V 23 letech jsem se plně osamostatnil, 100km za prací jsem se odstěhoval, a začal běhat, k tomu si s kolegy jdeme také 1 týdně zahrát florbal, utvořili jsme takový sranda tým :). A z domu na vesnici jsem se ubydlel v bytovce 3 plus 1 na okraji malého města. Běhám téměř kdy chci a plním si své sny teď ve 30 ti letech a stále věřím že se můžu vytrvalecky zlepšovat. Ale protože chci jj. Všiml jsem si v tvém článku, že tě to bolí tvůj vztah s mamkou, možná je na čase si s ní o tom někde v klidu pěkně od začátku promluvit, probrat se dobou od dětství po současnost a najít k sobě cestu. Já něco podobnýho absolvoval s otcem a jsme si už trochu blíž, něco se vyjasnilo, napravilo, pořád je můj otec, který mi s mamkou darovali život, proto jsem si myslel že je to potřeba nějak vyřešit, hold udělám ten krok já, řekl jsem si, zjistil jsem mimo jiné že na mého otce byl stejný „pes“ jeho otec, můj děda tedy.. a že prostě byli na takový život zvyklí, že snad ani není potřeba studovat ale jen tvrdě pracovat.. A žádný sny si nikdo z nich nepřipouštěl, že by si je chtěl plnit.. Teď když bydlím 100km od nich a přijedu jednou za měsíc tak jsou „doma“ rádi. Je to vidět. Tak je to na tobě, možná už jste si někdy o tom s mamkou promluvili, možná ne, ale prostě přijít na to, proč vlastně „nemá dceru“ a zda to chce změnit.. Držím ti moc palce v celém tvém životě.

Motto: běhám prostě rád.. http://endorfinzavislak.blog.cz/
avatar

Brno

Celkem 2176 km
Minulý měsíc 0 km
půlmaraton: 1:55:54 (2012)

MMM žena 28.09.2010 18:35:43

Ahoj,

no, abych řekla pravdu, celkem mě tvůj příspěvek vzal.....hezky si to napsal....., ale je to mnohem těžší než se zdá, měsíc spolu nemluvíme, když tam přijdu, mluví na ostatní ale na mě se ani nepodívá… Kdykoliv se snažím s ní normálně mluvit,tak opět opakuje a vytahuje starý věci, že jsem se zbláznila ve 40, měla bych se jít léčit, ať se na sebe podívám, jak vypadám, že si lidí myslí že jsem nemocná, že jsem v ksichtě zestárla..... atd… atd....., nemá cenu to tady veřejně popisovat, ale je to asi beznadějný. Když sem jí řekla i můj manžel, atˇuž to neřeší, že nic špatnýho nedělám, že jím, ale jen běhám…, tak je to pořád dokola, nemůže to jaksi přijmout, nikdy se jí ničím nezavděčím, nikdy se mě nezeptala, myslím tím tedˇdospělost, co mě baví, nebo ne, sice jsem vystudovala TV-Bi,II. a III. stupeň, ale pracuji na I. stupni a učím pouze Tv plus odpolední činnosti co tam máme, mě to hrozně baví, ale zase nedělám podle ní to, co jsem vystudovala, pracuji pod úroveń, měla bych jít na gymnázium....., ale to, že jsem spokojená, že máme 3 zdravé děti a jsem s nimi pořád sama, jelikož manžel je pracovně 14 dní pryč a 14 dní doma, skoro celý náš život a ta práce mně umožńuje být flexibilní vůči svým dětem…, ale to je jedno, prostě nevím co udělat, aby řekla že má úspěšnou dceru.

Nechápu to, nikdy se nezeptala jak mi to běhání jde, kolik uběhnu, nebo co kolo, máme kola, jezdíme dost, ale nikdy se nezeptala co kolo, kde jsme byli a tak…, tomu opravdu nerozumím…

Před chvílí jsem byla zas běhat, uběhla jsem 8 km, pomalu začínám běhat 8 km 2–3× týdně, tak zas pomalinku posun dopředu…dnes za 44 min…, uvidím jestli to vydržím, snad ano…:-)

Ale vztah s mou mamkou je asi na bodu mrazu,o to hůř, že jsem jedináček a moje rodina je jediný co má… Bydlíme kousek od sebe, což asi taky není ideální…

Uvidíme, nějak to dopadne…, já bych si přála, abychom spolu vycházely, ale to by se musela i ona změnit, a vidět ve mně i to pozivní, ne jen to negativní,a ne jenom já abych se změnila…, třeba to tak bude.....:-),
tak děkuji moc za příspěvek a měj se hezky a atˇtě běhání baví ještě dlouho............:-) >> pítros, 28. 09. 2010 17:05:42

avatar

Brno

Celkem 2176 km
Minulý měsíc 0 km
půlmaraton: 1:55:54 (2012)

MMM žena 28.09.2010 18:38:58

ještě jsem se chtěla zeptat, neznáš Koukalovi..:-) ?????, když jsi z Hořovic?

Předpokládám u Prahy, rodina Koukalova je pro nás blízká rodina, myslím tu, kde je Petr Koukal badmintonista.

Tak ahoj Martina >> pítros, 28. 09. 2010 17:05:42

avatar

Brno

Celkem 2176 km
Minulý měsíc 0 km
půlmaraton: 1:55:54 (2012)

MMM žena 28.09.2010 18:41:00

Ahoj,

to je dobrý jak je svět malý, Tom tě Ivane taky pozdravuje…

Měj se hezky, třeba se potkáme, pokud najdu tu odvahu se přihlásit někdy......... snad ano :-)
Ahoj M.>> VanaXXL, 28. 09. 2010 13:18:36

avatar

Slavkov u B.

Celkem 2724 km
Minulý měsíc 0 km
10 km: 0:54:21 (2010)
půlmaraton: 2:07:00

Majka1 žena 28.09.2010 19:38:07

>> MMM, 28. 09. 2010 18:35:43

Nedá mi to a přidám. Moji rodiče mi na srdci taky zanechali pár drsných jizev. Máma svým přístupem k alkoholu, táta svou kritkou, dost obdobnou té co si na tobě trénuje tvoje máti. Jenže máma před 10 lety umřela a dnes už si skoro na nic špatného v souvislosti s ní nejsem schopna pořádně vzpomenout. Ne, že bych zapomněla, ale zdá se mi to nepodstatné. Zjednodušeně mi prostě chybí a chybi mi i s těma špatnýma vlastnostma co měla. Taková jaká byla. Chtěla bych jí toho hodně říct, třeba, že ji mám hrozně ráda. Chtěla bych ji obejmout a jen tak držet. Chtěla bych všechny flašky s chlastem vyhodit a být s ní, když jí bude nejhůř. Jenže nic z toho jsem neudělala, když jsem mohla. A teď už nemůžu.
Na tu první desítku už se přihlas a mamku tam pozvi taky. Vraz ji do ruky transparent nebo stopky a nech ji kritizovat. A místo urážení se a smutnění ji obejmi a dej jí pořádnou pusu. Zlom ten stereotyp ve vaší komunikaci! U mě a táty to zabralo, ne hned a ne snadno, ale šlo to. Když zvládneš 8km běžet, zvládneš i maminu s tím jejím rejpáním a divadýlkem.

Motto: Bože, dej mi víc trpělivosti, ale prosím tě hned!
avatar

Brno

Celkem 2176 km
Minulý měsíc 0 km
půlmaraton: 1:55:54 (2012)

MMM žena 28.09.2010 19:46:53

Děkuju moc, to by asi bylo nejlepší, mě by to samotnou ani nenapadlo......díky moc, M.>> Majka1, 28. 09. 2010 19:38:07

avatar

10 km: 1:02:30 (2010)
půlmaraton: 2:35:50 (2010)

xPablos muž 28.09.2010 20:11:30

>> MMM, 28. 09. 2010 19:46:53

Vidis a hned mas sanci primo v Brne :-) – www.vokolopriglu.cz

avatar

Brno

Celkem 2176 km
Minulý měsíc 0 km
půlmaraton: 1:55:54 (2012)

MMM žena 28.09.2010 20:38:22

Děkuji, dívala sem se na to, ale je to 13,7 km, nwm jestli to uběhnu......, ale mám brouka v hlavě, to je pravda...... :-)>> xPablos, 28. 09. 2010 20:11:30

avatar

Celkem 100,07 km
Minulý měsíc 0 km
10 km: 0:51:59 (2010)
půlmaraton: 2:08:32 (2014)

Kulíšek žena 28.09.2010 20:46:28

>> Majka1, 28. 09. 2010 19:38:07

Chtěla jsem původně k Tvému příspěvku něco „hlubokomyslného“ přidat, ale vyjádřila jsi to tak přesně a citlivě, že mě nenapadlo, co připsat…

Tedy jen: „díky“.:-)

PS: moc se mi líbí Tvé motto.:-)

Motto: no stres
avatar

Hořovice

Celkem 2611 km
Minulý měsíc 0 km
10 km: 0:38:38 (2013)
půlmaraton: 1:27:15 (2011)
maraton: 3:30:59 (2011)

pítros muž 28.09.2010 21:00:54

>> MMM, 28. 09. 2010 18:38:58

Děkuji za téda rychlou reakci :). Nu tak to máš těžké s mamkou, přeji ti moc ať se vše jednou v dobré obrátí, ale je fajn že máš super vlastní rodinu která tě podporuje jj a děláte společně jen co vás baví. Líbí se mi na těchto stránkách a tomto forum, že tady se vzájemně podporujeme, píše se tu chvílemi nejen o sportu, je to tu má krevní skupina. Jinde se lidé jen uráží.. Tady je to bezva. Jinak rodinu Koukalovu tady ještě neznám, bohužel jsem se nikdy nějak ve všech možných sportech neorientoval, ale je super vědět že je v našem městečku nějaký známý sportovec jj. Třeba na něj někdy narazím :). Tak se měj fajn a třeba se potkáme někdy na nějakém závodě, ať ti to běhá :)

Motto: běhám prostě rád.. http://endorfinzavislak.blog.cz/
avatar

Brno

Celkem 2176 km
Minulý měsíc 0 km
půlmaraton: 1:55:54 (2012)

MMM žena 28.09.2010 21:02:59

:-)), taky díky, to motto mám dokonce nadosmrti na ruce, s tím tedy umřu, ještě mám jedno, ale morbidní, ty 2 asi vyjadřují moji povahu....... to druhé je Smrt je hranicí všeho........, taky latinsky…, ale to prozatím na papíře.. .-)),

díky moc, měj se M.>> Kulíšek, 28. 09. 2010 20:46:28

Nalezené položky: 59 První Předchozí | 1 | 2 | Další Poslední
x

Hodnocení příspěvků

Pro hodnocení příspěvků se nejprve musíte přihlásit.

Pokud ještě registraci nemáte, můžete se zaregistrovat zde.

Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě registraci nemáte.