Při svém příštím startu už budeme mít srovnání pro spoustu zdánlivých maličkostí. Cítili jsme se pořádně rozcvičení? Ano? Pak je vše v nejlepším pořádku. Ne? Napodruhé si tedy na rozhýbání vyhradíme víc času. Podobnou zkušenost jsme získali s pitím před startem, občerstvováním během závodu, s obsahem běžeckého zavazadla, ale také s oblečením a obutím, nebo třeba s takovou banalitou, jako je pořádné zavázání tkaniček.

A co je obzvlášť cenné, když si nenecháme příliš dlouhou pauzu, v paměti nám zůstane tempo, jaké jsme nasadili po startu. Sami nejlépe víme, jestli to tempo bylo přiměřené, příliš vysoké a nebo zbytečně nízké. Mleli jsme poslední kilometry z posledního a sotva se dovlekli do cíle? Nebo jsme si po doběhu vyčítali, že jsme až příliš svěží a že jsme ze sebe nevydali všechno? Příště máme šanci to změnit. Má to jen jedinou podmínku. Příští zkušenost by měla následovat brzy, dokud je zážitek ještě v čerstvé paměti.

Pětka a desítka nejsou trati, které by tělo nějak výrazně vyčerpaly. Regenerace může proběhnout velmi rychle. Je samozřejmé, že bezprostředně po prvním závodě člověk vnímá únavu a několik nejbližších dnů se cítí jako rozlámaný. Nejlepším lékem na tento stav ale není klid na lůžku nebo posedávání v křesle. Ideální je, když první regenerační klus podnikneme hned druhý den. Nemusí být nijak extrémně dlouhý. Půlhodinka bohatě stačí. A pomalé tempo si pěkně vychutnejme. Nemá cenu zrychlovat. Po pár minutách zjistíme, že ztuhlost kloubů a svalů je mnohem menší a možná se nám už při tomto prvním běhu vrátí radost a příjemný pocit z běhu.

Když se radost nedostaví napoprvé, nevadí. Určitě na sebe nedá čekat dlouho. Po několika dnech, nejpozději po týdnu, se naše tělo vrátí do normálu a už nebude o žádném závodě vědět. A pak nastane vhodný čas začít se rozhlížet po další závodní příležitosti. Stačí navštívit termínovku. Určitě se tam najde závod, vyhovující místem konání a délkou. Vždyť ten pocit po doběhu stál za to, ne?