Veronika Brychcínová: Elitní nosič vody

Při pražském maratonu si vylepšila osobní rekord o více než 20 minut na 2:40:50, získala titul mistryně republiky a v cíli ani nevypadala vyčerpaně. Na tiskové konferenci po závodě, kam přišla přímo ze stupňů vítězů ještě v běžeckém, přitáhla největší pozornost.

K rozhovoru připravovaném již dlouho před závodem jsme se sešli v podvečer po skončení pražského maratonu v zahrádce hospůdky na Staroměstském náměstí, jen pár desítek metrů od místa, kde si doběhla pro senzační třetí místo v maratonu celkově. Přes poslední skvělé běžecké úspěchy však zůstává Veronika svá. 

Sympatie si získává již při příchodu, kdy ještě před usednutím ke stolu se zeptá, jestli může všem objednat rundu nealkoholického piva pro doplnění iontů. Vytáhlá šlachovitá vytrvalkyně trochu ostýchavě sama nabídne mezi běžci obvyklé tykání. Nad otázkami vždy chvíli přemýšlí a je vidět, že s nedělním úspěchem zatím zcela neví jak naložit.

Čas 2:40:50 je skvělý. Bylo v tvém plánu jej zaběhnout?

Cílový čas jsem příliš neplánovala. Před deseti dny jsem se totiž při tréninku zranila a v následujících dnech se vždy přibližně po šesti kilometrech zranění znovu ozvalo. Zvažovala jsem i to, že nepoběžím vůbec, ale den před závodem jsem měla při vyklusání dobrý pocit a tak jsem se rozhodla alespoň se postavit na start a zkusit závod rozběhnout tempem 3:55 na kilometr s tím, že po deseti kilometrech se uvidí. Běželo se mi dobře a nakonec z toho bylo těch 2:40:50. 

Dosaženým časem Veronika Brychcínová splnila limit Mezinárodní atletické federace IAAF (2:42:00) k účasti na letošním Mistrovství světa v atletice v Ósace. Limit Českého atletického svazu je však ještě přísnější (2:35:00) a tak by k účasti na této akci musela dostat tzv. divokou kartu. 

Měla jsi v průběhu závodu informace o průběžném pořadí?

Měla jsem naplánované tempo a snažila jsem se jej dodržovat. Nesledovala jsem, jak jsou na tom ostatní soupeřky. Měla jsem možnost situaci trochu sledovat na obrátce na 28. kilometru, kdy jsme běžely proti sobě. O tom, že odpadla favoritka Ivanova, jsem ale nevěděla, zjistila jsem to až v cíli. 

Ohromně mi během závodu pomohl jeden závodník, s nímž jsem běžela asi od patnáctého kilometru. Mluvil nějak česko-francouzsky (pozn. redakce: Karel Krejčí). Držela jsem se půl kroku za ním a to mi pomohlo. Ten mi spadl z nebe, dotáhli jsme to společně až do cíle.

Myslíš si, že by se dal tvůj maratonský čas ještě zlepšit?

Studuju na Fakultě tělesné výchovy a sportu, kromě toho se musím nějak živit. Jsem živnostník a kombinuju několik činností. Učím angličtinu, působím jako instruktorka spinningu ve fitness centru, mám masérský kurz. Něco by se v tom asi muselo změnit, abych se mohla ještě zlepšovat. V rámci možností, které mám, jsem tomu letos dala myslím všechno.

Kolik maratonů se dá kvalitně podle tebe ročně zaběhnout?

Já běžela zatím vždycky jen jeden za rok. V souvislosti s maratonem jsem vždy uvažovala jen o Praze a stačil mi ten jeden pražský. Myslím, že dva maratony se dají za rok kvalitně zaběhnout, víc se mi zdá příliš.

Jak vypadá tvoje regenerace po závodě a v průběhu tréninkového cy­klu?

Ve fitness centru, v němž pracuji, je vířivka, takže dnes ještě půjdu do vířivky a zítra na masáž. Kromě vířivky doma provádím ráno kompenzační cvičení. Jinak té regeneraci příliš nedávám. Hodně jsem o tom teď přemýšlela v souvislosti s již zmiňovaným zraněním. Dokud člověk nemá zdravotní problémy, má tendenci regeneraci příliš nezařazovat. To budu muset změnit.

Máš pro začínající běžce nějaké tipy týkající se výživy?

Myslím, že výživa je důležitá během celého tréninkového období. Mně asi jako každému chutnají jídla, která by se pořád jíst neměla. Během tréninkového období si jídelníček upravuju, třeba formou ovesné kaše k snídani. Před maratonem si zajdu do nejoblíbenější cukrárny na nejoblíbenější zákusek (pozn. redakce: mrkvový šáteček z petřínské cukrárny). 

Před jedním z půlmaratonů jsem zkoušela i sacharidovou dietu, teď to ale nevyšlo, protože jsem nemohla trénovat tak, jak jsem chtěla, a tím pádem by i ta dieta fungovala jinak. Zkouším to, ale s dietami je třeba zacházet opatrně. Večer před závodem si dávám jen malou porci jídla, aby se vše dobře strávilo a tělo bylo před závodem lehké, minimálně bílkovin, trochu tuku a hlavně základ ve formě sacharidů. Říká se, že nejvíce toho člověk vybojuje, když má trochu hlad.

Věnuješ se lakrosu a běhu. Je v tom nějaká spojitost? Děláš třeba jeden z těchto sportů jako doplněk toho druhého? 

Začínala jsem s lakrosem. Patřím k hráčkám, které zároveň útočí i brání a jejichž hlavním úkolem je přenést míč z jedné strany hřiště na druhou – jsem takovým nosičem vody. Navíc nemám zrovna skvělou techniku ovládání lakrosky, tak jsem si říkala, že při lepší fyzické kondici se technika v zápase pod vlivem únavy nebude dál zhoršovat. Proto jsem asi před deseti lety začala s běháním a v loňském roce se stal běžecký trénink ještě intenzivnějším.

Dají se oba dva sporty dělat naplno? Nepřeváží se to teď po úspěchu v maratonu na stranu běhu?

Je to možné. Určitě není možné dělat oba dva sporty naplno zároveň. Budu se muset rozhodnout a je docela možné, že teď lakros půjde co se herního výkonu týče trochu stranou.

Běháš už více než deset let. Pozoruješ kolem sebe v souvislosti s během a běžci nějakou změnu?

Určitě teď potkávám při tréninku na mých oblíbených trasách více běžců, než tomu bylo v minulosti, což je určitě fajn.

V uvolněné atmosféře se rozhovor poté stáčí k tomu, že Veronika ráda běhá ve sněhu, „protože to krásně křupe pod nohama a v hlubokém sněhu je možné běžet uvolněně i z kopce, netrpí při tom tolik klouby“. Dozvídáme se i to, že kromě běhů „dalekých“ a angličtiny ráda nakupuje v papírnictví, protože „tam přeci mají spoustu krásných malých věciček a je to vedle oblíbené cukrárny". 

Během rozhovoru Veronice několikrát zazvoní telefon a čím dál častější SMSky signalizují, že již dávno měla být jinde. „Nezlobte se, já už to vypínám,“ ještě se omlouvá momentálně nejlepší česká vytrvalkyně. 

Uvidíme ji napřesrok v Pekingu?

Petr Kostovič a Radek Narovec