Při prvních společných trénincích objevují oba studenti běžecký svět. „Kdo to je „patař“ a kdo „špičkař“? V jakých botách mám běhat na silnici a v jakých v terénu? Jak si mám změřit uběhnutou vzdálenost? Co si mám obléci na běhání? “ ptají se střídavě s naivitou vlastní jejich věku a odpovídající běžecké zkušenosti a zjišťují, že i tak jednoduchý pohyb, jakým je běh, může být „docela věda“. Řeší stejné problémy, jako ostatní běžečtí začátečníci, když si poprvé obléknou běžecké tričko, nazují boty a ukážou sousedům tvář, kterou lidé v jejich okolí dosud neznali.

„Běhám v kopcích za domem. Běhat v místech, kde bych potkával lidi, to mě neláká,“ říká Dominik. „Proč?“ ptám se. „Nevím, co by si o mně lidé pomysleli.“ „Myslíš, že by se ti třeba mohli posmívat? A co když si naopak myslí, že jsi borec?“ namítám. „Hmm, bohužel si představuji, že se na mě dívají spíš jinak, asi jsem v tom trochu paranoidní. Vidíte, přitom, když jsem já viděl někoho běhat, myslel jsem si, že je fakt dobrej,“ reaguje Dominik.

„V jednom z únorových tréninků jsem se pokoušela podle plánu o běh stupňovaným tempem (5:00, rozcvičení, 500 m (3:15) + 1 km (6:35) + 2 km (13:20), výklus 5:00, protažení), ale nakonec z toho byl spíše souvislý běh. Dělá mi problém měnit tempo běhu, jakmile zrychlím, tak vypadnu z rytmu a nestíhám dýchat a pak mi dělá problém se zase srovnat. Tento problém mě vůbec nepřekvapil, spíše jsem s ním počítala, protože jsem nikdy nic podobného nezkoušela, pokusím se na tom zapracovat. Je to asi to jediné, co mi dělá obavy. Když se nemění tempo, nemám problém,“ svěřuje se zase s jiným problémem Markéta.

„Společný výběh na cyklostezce byl celkem zábavný. Všechno tohle beru jako možnost dozvědět se zajímavé věci o běhání. Jsem ráda, že se mi naskytla tato možnost a budu se snažit jít do všeho naplno,“ říká pak ale odhodlaně.

Během prvních společných tréninků se snažím odhadnout jejich povahy. Oba se zdají být uzavřenější. Dominik je v nitru bojovník, je vidět, že kdysi bojové sporty provozoval. Umí se zakousnout a nepovolit. Při každém zrychlení tempa při společném tréninku se drží zuby nehty. Stejně tak v závěrečném finiši, který vyprovokuji, běží nadoraz, až mám někdy pocit, že by mohl přidat ještě více, ale nechce svého „učitele“ zahanbit. Markéta se naopak nenechá vyvést z navyklého rytmu, zdá se, že běh samotný je pro ni více než účast v závodě, na nějž se připravuje.

Již po několika individuálních a společných trénincích se zdá, že oba své čtyřkilometrové úseky v rámci dubnového semifinále Juniorského maratonu určitě zvládnou, otázkou je jen jak rychle, s jakými pocity.

Jen kdyby takových mladých běžeckých začátečníků bylo více. Možná je to výzva pro zkušené běžce, čtenáře tohoto webu. Máte chuť v tom pomoci? Napište nám. Pomoci studentům v začátcích není nic složitého, ke komunikaci je možné využít stránku facebooku Juniorského maratonu. V Praze takto se studenty komunikuje a běhá učitel Jarda Tomeš.

Juniorský maraton není jen pro ty středoškoláky, kteří již jsou členy atletických oddílů. Naopak, cílem projektu je přitáhnout k běhu další mladé lidi, najít běžecké talenty. V začátcích jim může pomoci zkušený běžec. Koho běhání chytne a zůstane u něj, cestu do oddílu ke kvalifikovanému trenérovi si pak najde.

WEBOVÁ STRÁNKA JUNIORSKÉHO MARATONU

ON-LINE PŘIHLÁŠKA K JUNIORSKÉMU MARATONU