Jaké onemocnění vás postihlo a co přesně se loni v březnu stalo?

Byl u mě diagnostikován takzvaný Marfanův syndrom, což je genetická porucha pojivové tkáně. Momentálně čekám jen na finální potvrzení genetických výsledků. Onemocnění je to vrozené a u mě se na to přišlo docela náhodou. Do té doby jsem neměl žádné problémy, které by mě při sportu omezovaly. Pouze jsem v minulosti podstoupil operaci očí, což k syndromu patří, jak se ve finále zjistilo.

Přišlo se na to, že mám nezvykle rozšířenou aortu, na nějakých 8 až 9 centimetrů. Uprostřed cyklistického tréninku jsem ze dne na den odcházel do IKEMu a bylo to skutečně v poslední chvíli, těsně před prasknutím aorty. Bylo mi řečeno, že jinak bych měl před sebou dva tři týdny života. A kdybych se náhodou zúčastnil plánovaného závodu, určitě bych ho tam nedokončil. Aorta by praskla a srdce by se zalilo krví. Takže nyní mám vyměněnou aortu a umělou srdeční chlopeň.

Byli to kamarádi lékaři, kteří mě tehdy donutili zajít v rámci tréninku na vyšetření, a tak apeluji na všechny, aby si radši na prohlídku preventivně zašli. Ať je to radši dřív než pozdě. Nebýt toho, že jsem se připravoval na náročný bikeový závod, tak bych k lékaři asi nikdy nešel a dnes bychom tu spolu u rozhovoru neseděli…

Takže sport vám vlastně zachránil život?

Ano, dalo by se to tak říct. U tohoto syndromu necítíte žádné potíže. Normálně fungujete a najednou je konec. Že se s vámi něco děje, není zpočátku vůbec poznat.

Operace se povedla. Jaké byly prognózy lékařů těsně po ní?

Propustili mě s tím, že si mám ještě na měsíc lehnout do lázní v Poděbradech, což jsem učinil. Už tam jsem začal jezdit na rotopedu. Od operace jsem však omezen v pohybové aktivitě tepovou frekvencí. Nyní nesmí přesáhnout 135 tepů za minutu, což je hrozně málo. Paní doktorka chtěla po operaci, aby to bylo jen 110, což pro mě bylo zcela nepřijatelné. Začali jsme „licitovat“ jako na jarmarku, postupně jsme přihazovali. Nakonec jsme se dostali až na 135 tepů a to je v tuto chvíli můj strop. Nikdo mi nemůže nic nařídit. Moje kardioložka chce, abych toto maximum dodržoval, a ani já nechci organismus přetěžovat.

Jak jste začal zase sportovat?

Doma jsem dlouho nevydržel, i do práce šel jsem trochu dřív, než jsem měl. V létě jsem začal jezdit pomalu na kole. Přemýšlel jsem o své situaci a ptal jsem se sám sebe, co budu v životě dělat? Napadalo mě, kolik lidí je asi na tom podobně? Že i jiní mohli zažít podobnou situaci, kdy v životě vyvstal nějaký handicap. A chtěli to třeba zabalit, protože měli pocit, že všechno končí. Uvědomil jsem si, že tak to přece nejde!

Rozhodl jsem se tedy zkusit se připravit na nějaký delší běh. Nikdy jsem žádný takový předtím neabsolvoval, vždy jsem si jen šel zaběhat něco kolem deseti kilometrů. A řekl jsem si, že z mé pozice novináře by se to celé dalo pojmout jako příklad pro ostatní lidi, aby viděli, že život ani po takovém zákroku nekončí. Zlanařil jsem ještě kolegu novináře Honzu Kužníka z redakce Technet.cz, který moc chce, ale je dost líný. Zastupuje typické „kancelářské krysy“, které by se sebou chtěly něco dělat. Takže jsme se do tréninku pustili společně a jako první cíl jsme si dali uběhnout pražský půlmaraton.

S kým kromě lékařů konzultujete své běhání?

Byl mi doporučen Vladimír Korbel, atletický trenér, se kterým jsem se domluvil na spolupráci. Nyní na mě dohlíží víc on než lékaři. Mám kliku, je to skutečně rozumný člověk a naštěstí dbá na to, aby se nic neuspěchalo, protože já mám trochu tendenci to „rvát“.

Jak vypadá váš trénink na dubnový půlmaraton?

S trenérem spolupracuji od listopadu. Tréninkové cykly jsou složeny vždy ze sedmi tréninkových jednotek. Předepsané vzdálenosti běhám při stanovené tepové frekvenci, takže někdy běžím 12 kilometrů i přes dvě hodiny. Je to trochu šílené, navíc pod každým kopcem musím zastavit a vyjít ho pěšky. Můj pohyb tak představuje něco mezi během a chůzí. Také je to velice náročné na čas. Ale jsem poslušný a co mi trenér napíše, to splním. Nekoukám ani na počasí, jestli sněží nebo mrzne. Snažíme se naučit tělo pracovat na co nejnižší tepové frekvenci.

Pozorujete už nějaké výsledky tréninku?

Ano, tam kde jsem běžel před dvěma měsíci s vyšší frekvencí, běžím nyní s nižší. Jsou dny, kdy je to výborné, ale druhý den se najednou tep ve stejném terénu vyšplhá na 140. Důležitou roli také hraje únava i momentální psychický stav. Každý den je vlastně jiný. Normálně bych to neřešil, ale v mé situaci je tepová frekvence velice svazující a psychicky deprimující. Něco neviditelného vás stále drží zkrátka. Ano, mohl bych se na limit tepové frekvence vykašlat, znám i hodně lidí, kteří by to udělali. Ale na druhou stranu jsem měl neuvěřitelné štěstí, že jsem přežil, takže to nechci pokoušet. Mé omezení mě však bude stále provázet.

S jakým cílem se postavíte na start půlmaratonu?

Jsem hodně, možná až nezdravě soutěživý typ. To jsem v sobě musel za ten poslední rok potlačit. Plán je držet tep pod 135 tepů za minutu a na výsledném času nezáleží. Jde o to doběhnout, možná chvilkami jít, pokud to nepůjde jinak.

Nebojíte se zvýšení tepové frekvence v důsledku předstartovní nervozity?

Bojím. Musím to rozdýchat, stoupnout si do zadní části startovního pole a v klidu si říct, že ti, které bych normálně předběhl, budou někde daleko přede mnou. Je třeba se hodit do pohody, vědět, že o nic nejde. Chtěl bych být aspoň pro někoho příkladem, což snad už i jsem, protože dostávám ohlasy. Zdravým lidem závidím, že se nemusí tolik hlídat. Jsou ve výhodě a já s nimi nesoupeřím. Pro mě to není závod, je to o tom to dát.

Určil jste si už nějaké další běžecké výzvy?

Po jarním půlmaratonu bych rád v září či v říjnu absolvoval celý maraton.

Co vám osobně běh dává?

Běh mi umožňuje hlavně přemýšlet o osobních i pracovních záležitostech, uvědomovat si vlastní chyby a přicházet na různá řešení problémů. Zjistil jsem, že čím déle běžím, tím více jsem radši sám se sebou. Běh mě pročišťuje a já si užívám možnost dýchat čistý vzduch v místech, kde se třeba vše teprve probouzí, kde potkávám zvířata a jinak jsem tam docela sám. To je na běhu magické a mě to velice nabíjí. Vždy mě bavilo běhat v lese, proto mám nyní ze silničního půlmaratonu trochu obavy.

Propadl jste už běhu natolik, že byste měl pocit, že jste na něm závislý?

Na běhu závislý jsem, protože nyní jsem nebyl po viróze deset dnů běhat a jsem z toho velmi nervózní. Doufám, že ta pauza nebude na kondici moc znát.

Čemu vás vaše nemoc naučila?

Hlavně trpělivosti, takže teď například raději doberu antibiotika a s během opravdu počkám. Můj zdravotní problém mě hodně ukáznil, i když trenér říká, že mě stále musí držet hodně zkrátka. Když jsem začal na podzim trénovat, míval jsem často slabé chvíle. Seděl jsem v lese na pařezu a nebylo daleko k tomu, abych se tam rozbrečel nad tím, že tudy jsem dřív normálně běžel, a teď prostě nesmím. Držet se na uzdě je velmi náročné a občas s tím bojuji. Je třeba se smířit s tím, že něco zkrátka nejde. Spousta lidí nechápe, že se vykopu a jdu běhat tak pomalu. Trápím se tam dlouho, ale je to tak prostě optimální. Mám to jako úkol, jako výzvu.

UKÁZKOVÝ TRÉNINKOVÝ ROZPIS MARKA ODSTRČILÍKA

1. den: 7 km v tempu 135 tepů/min
2. den: 13 km v tempu 128 tepů/min
3. den: 7 km v tempu 132 tepů/min
4. den: kolo: 40 km v tempu 125 tepů/min; zatím se vyhnout silovějšímu šlapání
5. den: 7 km v tempu 135 tepů/min
6. den: 14 km v tempu 128 tepů/min
7. den: kolo: 45 km v tempu 125 tepů/min

SLEDUJTE MARKŮV SERIÁL NA XMAN.IDNES.CZ