V poslední době se snažím pravidelně zařadit koloběžku do svého snažení a překonávat různé vzdálenosti, jak jinak, než vlastními silami. Výčet výhod začnu jednou, pro mě podstatnou. Vyrážím do půlhodiny po lehčí snídani, což u běhu není obvykle možné.

Začátek tréninku musí být v každém případě pomalejší, podobně jako rozklusání. Vzhledem k tomu, že při koloběhu pracujeme s podstatně větším rozsahem pohybu v kyčelním kloubu odrazové dolní končetiny (přednožení/za­nožení), chrání nás pomalý začátek před nadměrným protažením nebo zbytečným zraněním.

Větší rozsah pohybu odrazové nohy je velmi pozitivní. Jednoznačně přispívá k protažení délky kroku při běhu. Dopad chodidla se neděje přes patu, nedochází tedy k situaci, kdy nosné klouby dolní končetiny nebo páteře musí absorbovat další nárazy. Zatížení lýtkových svalů při následném odrazu je ale významné, druhé srdce musí pracovat naplno.

Při samotném odrazu je zpočátku, než se vypracuje stereotyp, nutné si dát pozor na zafixování pánve prostřednictvím spodních partií přímých břišních svalů, aby odraz nebyl spojen s neúměrným prohnutím dolní části zad.

Významná svalová aktivita probíhá i na stojné dolní končetině. Svaly v oblasti pletence pánevního pracují v poněkud jiném zapojení, než je tomu u klasického běhu. Z fyziologického hlediska dochází ke změně směru svalového tahu. A tato aktivace, pokud je pravidelná, opakovaná, s sebou nese výrazné zvýšení stability v dané oblasti. V tomto případě v oblasti pletence pánevního.

Kromě nestandardního zapojení svalů, které z pánve odcházejí směrem dolů, musíme zmínit i nepostradatelnou činnost všech čtyř hlav kvadricepsu, který stejně jako druhé srdce odrazové končetiny pracuje naplno.

Je nutné zmínit otázku dominance dolních končetin. Dominantní dolní končetina bude v naprosté většině případů ta, kterou se odrážíme. Může, ale nemusí stranově souhlasit s dominantní horní končetinou. Abychom předešli asymetrickému zatížení, je nutné nohy střídat. Pokud byste s koloběžkou začínali, nenechte se odradit jistou „nešikovností“ nedominantní dolní končetiny při odrazu. Tuto fázi je nutné překonat a v procesu motorického učení, kterým v tomto okamžiku procházíte, dejte druhé noze čas a prostor, abyste se později nemuseli zbytečně přeučovat nesprávný motorický stereotyp.

V začátcích se vyplatí střídat nohy po kratších úsecích a zvolit pomalejší tempo. Později nebude problém v klidu a pohodě nohy prohodit za jízdy po kilometrových úsecích. Aby bylo zatížení končetin opravdu „spravedlivé“, doporučuji z vlastní zkušenosti jednoznačně jízdu po rovině.

Nezapomeňte vhodně seřídit výšku řídítek, ať nepřijdete o kvalitní oporu horních končetin – především ramen a lopatek. Protože bez správného zapojení těchto partií budete stabilitu trupu hledat jen těžko. Trup nesmí být shrben, ramena držte zeširoka, lopatky lehce (!) stáhněte šikmo k sobě dolů a zlehka také přitiskněte k trupu.

Hrudní kost nepatrně posuňte dopředu a nahoru. Tímto způsobem, navíc s oporou periferie, se uzavírá tzv. kinematický řetězec a otvírá se cesta k ideálnímu zapojení dalších trupových svalů, které odcházejí z vnitřních hran lopatek na žebra a jejich pokračováním jsou zevní šikmé břišní svaly, které zase svou aktivitou dokážou společně s přímými břišními svaly regulovat postavení pánve.

Zkušených koloběžkářů není mezi běžci málo. Určitě doplní pohled fyzioterapeuta o své vlastní rady a zkušenosti v komentářích pod článkem. Pokud ještě nekoběžkaříte, zkuste to. Různých míst, kde se dají koloběžky půjčit, přibývá. Počasí přeje a dovoluji si tvrdit, že pokud si pořídíte koloběžku vlastní, taková investice se vyplatí. Trénink zpestříte, běžeckou zátěž rozumně vykompenzujete. Takže někde, někdy, na koloběžce!