Honza je neskutečný frajer: jako první nevidomý člověk vylezl stěnu v Macoše, jako druhý nevidomý člověk na světě zdolal El Capitano. Radovat se mohl taky na vrcholcích Kilimandžára, Elbrusu nebo Mont Blancu. Ve srovnání s Honzou si právem připadám jako papučkový fotřík. K tomu všemu je Honza veselá kopa, které se úsměv trvale vepsal do tváře.

Honzovi jsem zavolal a domluvili jsme se na našem prvním Nike tréninku ve Stromovce. Na běh bok po boku s rukou na tenké šňůrce si člověk rychle zvykne – stačí pozorně sledovat terén a hlásit překážky. A toho obyčejného běhání i v dost rychlém tempu se nebojím od té chvíle, co jsme na jednom z tréninků absolvovali prvek, který mi vyrazil dech. Spárovaní běžci se rozestavili do dvou řad. Na tlesknutí se měl vždy jeden z páru rozběhnout sprintem po louce a druhý ho měl chytat. Honza byl nejdřív lovený a pak lovící a pádí si to plným tryskem. Pro mě naprosto neskutečný zážitek.

Na podzim jsem Honzovi nabídl, že ho doprovodím na půlmaratonu a na Štědrý den mě Honza obdaroval a moji nabídku přijal. K našemu společnému plánu dát půlmaraton pod 2 hodiny jsem přidal ještě jeden svůj, a to zvládnout všechny ty kostky, koleje a chodníky, které nás na trati čekají, bez zranění. Zvolil jsem tempo 5:10/km na cílový oficiální čas 1:50. Od startu s námi běžela Eva Rajlichová, redaktorka radiožurnálu, Honzova nejčastější tréninková parťačka. První kilometr nám sice ujel, ale pak jsme se chytli plánovaného tempa a na desítce byli přesně v plánu – 52:03.

Se vzrůstající teplotou jsme začali zpomalovat, ale v první letní den se opravdu nebylo kam hnát. Od asi šestnáctého kilometru jsme snad na každém kilometru míjeli nějaký kolaps. Tomu jsem, alespoň u sebe, předešel tím, že jsem si vzal pás s lahvičkami a průběžně zavodňoval posádku. Asi tři kilometry před cílem jsem cítil, že bych si před finišem trochu odpočinul klidnějším tempem, ale nechtěl jsem Honzovi kazit čas. Zatnul jsem zatnul zuby a táhnul…

Před cílem nás měla čekat moje Eva a vyfotit nás, ale v tu chvíli dělala něco mnohem užitečnějšího. Na Mánesově mostě pomáhala zdravotníkům u čtyř kolapsů, ke kterým došlo krátce před finišem. Poklona jí i všem zdravotníkům. Práce měli nad hlavu.

Eva Rajlichová nám kilometr od cíle odběhla a my s Honzou jsme se ždímli a do cíle doběhli živi a zdrávi v reálném čase 1:52:45. Spokojenost. Já sám jsem pořádně začal běhat až v březnu a upřímně řečeno bych ze sebe dnes víc nevydal. U Honzy byla snad taky spokojenost, i když u něho je těžké odhadovat, protože se pořád vesele kření a neznám ho jinak než v dobré pohodě.

Po doběhu jsme se stavili načerpat nějaké ionty na třídní schůzku běžecké školy Miloše Škorpila. Tam se nám to hezky sešlo: Miloš letos podpořil Světlo pro svět, pro které Honza běžel loni. Miloš letos pomáhal připravovat taky paralympijského reprezentanta Jiřího Ježka, který do cíle dorazil chvíli před námi. Setkání se zúčastnil skoro kompletní runbloggerský kroužek, prostě příjemná společnost.

Jak správně říká moje Eva – nebýt toho Honzy, tak bys letos vůbec neběhal. A má pravdu. Děkuju ti Honzo, žes mě vytáhl.