"Ale hledám smysl běhání a na půlmaratonu mě ohromil jeden běžec s neběžeckou postavou, jehož jsem dovedl v osobáku do cíle. A teď bych mohl pomoci ženám. Vzal jsem to. Poběžím jako ženský vodič,“ dodal.

Takže dotáhnete Lydii Cheromeiovou k traťovému rekordu?

Pod 2:20? Tak to asi ne… Povedu druhou ženskou skupinu. Jako vodič jste jinak nastartovaný, potřebujete i rezervu pro správné vedení tempa.

Jaké jste dostal úkoly?

Držet tempo. Rozběhne se to rychleji, pak musí být komunikace s polem, které vedete. Nemůžete si běžet po svém několik metrů před polem, oni musí to tempo akceptovat. Je to náročné, jednak si něco naplánovat a pak podmínky, aktuální forma všech běžců. Skloubit to a zrežírovat. Pacemaker by měl vydržet do třicítky, pětatřicítky, pak je to strhne a začnou závodit podle svého.

A vy si doběhnete, nebo odvedete práci a skončíte?

Fyzicky nejsem tak upravený, abych mohl po takovém výkonu doběhnout. Přes půlmaraton jo, ale maximálně do třiceti a skončím.

Budete vzpomínat na nejlepší léta? Která to byla?

Na dráze asi rok 1994, na Evropě v Helsinkách mi kousek chyběl k medaili. Vzpomínám si detailně. Závod se vyvíjel pro mě super, šli jsme do finiše, já z nejlepší pozice jako čtvrtý, malinko to ukvapil a zkušený Němec Frank měl víc sil. Byly to prý čtyři centimetry, jak tam spočítali… Možná kdybych spadl, leda tak bych tu medaili získal.

Užil jste si i na silnici?

Nejlepší to bylo asi v letech 1997 až 2000, začal jsem v New Yorku maratonem za 2:11, pak přišel Londýn, půlmaraton jsem dal 1:00:29.

Vyrostl jste z profesionálních podmínek, že?

Měl jsem obrovské štěstí, v Armádním středisku vrcholového sportu jsem se mohl věnovat prvořadě tréninku i regeneraci. Čtyřiadvacet hodin denně. To se nedá srovnat s podmínkami, co mají dnešní kluci. S prací ani studiem špičkové běhání moc kombinovat nejde. Obdivuju ty, kdo to zkoušejí. Ale jde jedno na úkor druhého.

Takže platí staromilské „za nás se běhalo a dnes už to nestojí za moc“?

Je to na každém, jak to vezme vážně. Musíte hodně obětovat. Jste ochotný tomu dát všechno? Já vím, že dneska vám nikdo nic nedá, musíte z něčeho žít. Tím se to komplikuje, je to složitější. Konkurence afrických běžců je stále větší a větší. Proto chápu, že se ztrácí i motivace. Dnešní běžci jsou na tom hůř než my.

Už se ani tolik nejezdí na soustředění. Není čas, podmínky…

Tam žijete jen běháním. K tomu jídlo a postel. Je to intenzívní, má to význam, bez toho to nejde. Pobyt ve vysokých horách je nezbytný po fyziologické stránce, aby byl běžec lépe připravený. Já si spočítal, že jsem byl pět měsíců z roku ve Vysokých Tatrách.

Ale talent nutný není, ani vy jste jím nebyl?

Já začal běhat trochu z nouze. Když začínáte, nevíte, kam to jde. Vyběhl jsem do přírody, pak šel na závody. Dával jsem si postupné cíle a přibližoval se svým idolům. Ale nějak jsem se vypracoval a vydržel.

A postavil si cíl.

Měl jsem tréninkový deník, oblepil jsem si ho obrázky. Někdy v roce 1992 jsem si vystřihl obrázek s maratonským časem 2:09:59 a vylepil si ho tam. A k němu jsem to tlačil, pořád ho nosil v hlavě. Trvalo mi šest sezon, než jsem ho naplnil.

Dá se běhat víc maratonů do roka?

Dají se dva do roka, ne blízko sebe. Limity jsem tehdy dával bez problémů, to nebyla starost. Důležité bylo si uhlídat dobu mezi starty, aspoň půl roku, aby zbyl čas na regeneraci a přípravu.

Díky tomu jste se dostal na olympiádu do Sydney 2000.

Před Sydney byly volnější limity než dnes. Maratonci nebyli ochotni závodit na velkých akcích, víc se jim vyplatil Londýn nebo New York. Pořadatelé chtěli mít silnější pole kvalitou i kvantitou, proto dali volnější časy. Já jsem dal půlmaraton v Malmö a tam porazil pozdějšího olympijského vítěze ze Sydney. Jenže tam jsem onemocněl, byl na tom špatně, zklamání bylo tak obrovské. Doběhl jsem přes diváky na dálnici po třicítce a nedokončil to tam. A čekal na sběrný autobus, tam potkal Itala Baldiniho. Ten pak vyhrál ten další olympijský maraton v Aténách…

I vy jste doběhl.

To pro mě znamenalo vítězství. Sem už jsem jel jen absolvovat klasickou trať. Bez ambicí, věděl jsem, že tam vládnou těžké podmínky. Já to v takovém teple nikdy nedokázal. Bylo 34 stupňů. Nikdy jsem nebyl tolik vyčerpaný.

Teď se ve vašich olympijských stopách chce vydat Robert Krupička do Londýna. Co tam může dokázat?

Už olympiáda může být vrcholem. Za čas 2:18 by měl mít šanci se tam dostat. Ale ta špička je tak kvalitní, že s tím může být až hodně vzadu. Jak by se s tím vyrovnal? Záleží na jeho ambicích. Jestliže chce úspěšně běžet, měl by splnit 2:16.

Vy pořád běháte hodně rychle, nedávno jste vyhrál tradiční Pečky. A mladí přiznali, jaký z vás mají stále respekt.

To vyplývá z minulosti. V Pečkách to ještě šlo, desítka je krátká, já tu rychlost držím i v mém věku, roli hraje i psychika. V delších bězích už ne. Nenaběhám tolik, pak už nemám šanci.