A tak, jak si v tu chvíli uvědomuji ten ostrý kontrast mezi vůní a zápachem, uvědomuji si také ony kontrastující rozdíly mezi sportem, který zušlechťuje, a sportem, kde má zelenou agresivita. Vybavuje se mi nedávný hokejový zápas, kde cílenými zásahy jednoho fyzicky zdatného muže přišli k vážnému zranění dva jiní sportovci. Je jednoduché říci, že toto prostě k hokeji patří a že hokej je prostě tvrdá hra. Ale uvědomme si to v plné šíři. Žijeme ve společnosti, kde ublížení na zdraví či zabití je trestáno podle trestního zákona. Zeptáme-li se příslušných rozhodčích, zda je možno beztrestně někomu poškodit zdraví nebo někoho zabít, odpoví nám, že ano, pokud to uděláme podle pravidel. Hezké, že?

Možná se od takové agresivity distancujeme. Neděláme nic takového. Ale ruku na srdce, nemáme na tom kousek svého podílu viny, pokud jsme to my, kdo onu brutalitu a agresivitu akceptujeme tím, že patříme k těm, kdo zvyšují sledovanost filmů obsahujících násilí, krveprolití, ať již příběhů detektivních nebo smyšlených hororů? A tím přispíváme k tomu, že oněm filmařským firmám se vyplácí právě takové filmy produkovat? A tím přispíváme k tomu, že se v očích diváků cena lidského života či zdraví snižuje? Že se posouvají a zamlžují hranice mezi dobrem a zlem? Že dobré se jeví jako zlé a zlé jako dobré? Že onen zdatný sportovec se stává národním hrdinou, chrabrým moloďcěm, gerojem, zatímco oni zranění sportovci se stali v očích některých špatnými hrdiny, ufňukanými simulanty, když po onom „čistém hitu“ „podle pravidel“ kupodivu zůstali naživu?

Na asfaltové cyklostezce se potkávám s dalšími běžci, a tak brzy zapomínám na onen zápach a na chmurné myšlenky. Zdravíme se s běžci, máme jeden pro druhého přátelské slovo. Uvědomuji si, jak běhání v každém rozvíjí spíše to dobré, souznění s přírodou, zbavuje agresivity. Uvědomuji si, že pokud běhám, je malá pravděpodobnost, že někoho byť i nedopatřením zraním. Jsem rád, že jsem běžec…