V ruce držel jakýsi list a vypadal trochu jako nešťastný běžec, který nesl zprávu o výsledku řecko-perské války. Místo ní mi přinášel „Poukaz na vyšetření/ošet­ření“. Ortoped z nedaleké kliniky v něm žádal o poskytnutí blíže neurčené fyzikální léčby levé paty.

Ten člověk zrovna nevypadal jako pacient s bolavou patou. Dvaačtyřicetiletý K.Č. byl v očividném napětí, jako by každým okamžikem čekal výstřel startéra.

S velkým úsilím se mi podařilo jej přimět, aby si sedl a pověděl mi o svých zdravotních obtížích. Zájem jej překvapil, z předchozích návštěv lékařů na něj nebyl zvyklý.

Ukázalo se, že potíže s patou se táhnou už téměř deset let. Absolvoval vyšetření na rentgenu i ultrazvuku a s ujištěním, že se jedná o bolest úponu lýtkového svalu, svědomitě docházel na rehabilitaci, polykal analgetika a absolvoval sérii obstřiků.

Vše jen s krátkodobým efektem. Potíží jej nezbavila sádrová fixace ani operace, postupně se naopak začala přidávat bolest druhé achilovky. Tu mu léčili stejným způsobem a stejně neúspěšně. Kromě toho jej před pěti lety začalo bolet koleno, artroskopický zákrok na chrupavce mu také neulevil. Neúspěšné bylo i ozařování radioaktivním cesiem.

Podivný chorobopis. A ještě podivnější život.

Při rozhovoru se dozvídám, že pan Č. se posledních deset let živí jako zámečník a svářeč a těžce fyzicky pracuje, od rána do večera je na nohou. Je to velmi citlivý a uzavřený člověk. Několikrát se sice snažil navázat partnerský vztah, ale neuspěl a dosud žije u rodičů. Poslední rozchod před dvě lety jej poznamenal natolik, že na další pokusy rezignoval.

Melancholický výraz ale vystřídá nadšení, když začne vyprávět, že je „naprosto vášnivý běžec“. Běhá celý život, denně i dvacet kilometrů, měsíčně v průměru tři sta padesát. Běh je smyslem jeho života, na nic jiného mu nezbývá čas.

Poslední dobou už mu ale nepřináší takovou radost jako dřív. Sice bez běhu nemůže být, v duši jako by ale cítil sílící neklid. Začíná si uvědomovat, že nejde o to kam, ale před čím vlastně utíká. Jeho tělo navíc vysílá stále bolestivější varovné signály, zákroky lékařů problém nejenže nevyřeší, ale ještě prohlubují.

Pamatujete na ten slavný film o muži, který běžel, aby unikl zklamání, úzkosti a beznaději? Běžel tři roky, než se zastavil, aby našel sílu pokračovat v životním příběhu, který byl o nešťastné lásce.

Jaký smysl mělo úsilí biologické medicíny zaměřené na potlačení tělesných příznaků u pana Č., je otázkou. S kolegou Jiřím Šavlíkem jsme maratonského běžce dál léčili pod pracovní diagnózou „syndrom Forresta Gumpa“. Úspěšně. Maratonský běh, který se pro něj stal zničující drogou, se podařilo nahradit „substitucí“ v podobě rekreační cyklistiky. Díky soustavné psychoterapii v sobě dokázal najít sílu k navázání nového partnerského vztahu.

Z jeho chorobopisu se stal opět životopis.

Ukázka z knihy Jana Hnízdila Mým marodům – Jak vyrobit pacienta, Lidové noviny, 2010

MUDr. Jan Hnízdil (*1958) pracuje v Centru komplexní péče v Dobřichovicích u Prahy. Je autorem či spoluautorem řady odborných článků a publikací. Jako externí pedagog přednáší problematiku dopingu a sportovní zátěže na III. lékařské fakultě UK.

Blog autora