Hubený chlapík vychází z hotelu Věnec na náměstí starého města a vítá mě s nůžkami v zahnědlých rukou. Pracuje tady v pasáži jako kadeřník, pán střihů a barev. I mistr světa ale musí nejdřív dokončit práci.

Aby si mohl povídat. Anebo běhat. Místo surfování na vlně slávy a vítězné euforie. Aspoň ta cedulka na výloze: „Tady stříhá mistr světa“ by se šikla, co říkáte?

Ze stejné ubytovny jako Nedvěd

Nejlepší světový čas běžce s náhradním orgánem na 800 metrů už sice zaběhl (2:12,22), ale podle „transplantovaných“ pravidel se počítá pouze ten dosažený na světových hrách. A na nich Koudelka získal zatím „jen“ celkem čtyři zlaté a jedno stříbro. K tomu šest zlatých, stříbro a bronz z evropských.

„Motivaci pořád hledám, chci běhat se zdravými,“ říká.

Minulý týden ve čtyřech dnech běžel nejprve pětku, v kopcích v jednom göteborgském parku s cílem na stadionu za 20:50. Pak po třídenní pauze 400 metrů za 56,53. A hned na druhý den 800 metrů za 2:31. „Předchozí dny jsem se vyšrotil, už jsem toho měl dost a nemusel to rvát, soupeři nebyli,“ omlouvá se za čas.

Třikrát jeho zásluhou vlála nad druhým největším švédským městem česká vlajka. A tleskalo mu přes 1 800 účastníků her handicapovaných sportovců. „Škoda, že jsme u známého stadionu Ullevi jen bydleli, ale závodili o kus dál na nějakém menším.“

Zdravotní stav pátý rok po transplantaci ledviny mu dovolí trénovat pětkrát týdně, z toho dvakrát ostřejší dávky. Naběhá za tu dobu do 70 kilometrů. Plán si skládá sám nebo s otcem Vladimírem, bývalým předním maratoncem (2:21!). To mu stačí na druhou atletickou ligu v dresu turnovského béčka.

„Mám pomalejší regeneraci, k tomu beru léky na snižování imunity,“ říká. „Možná by to o trochu víc šlo, ale cítím podvědomou vnitřní brzdu. Taky bych se raději věnoval víc vytrvalosti, ale menší handicap mám na kratších tratích.“

Na 400 metrů jako zdravý dokázal 52,70, teď umí 54,53. „To ještě udejchám. Ale dá se říct, že jsem si sám sobě pokusným králíkem.“

Loni uběhl desítku, přesně změřenou na 10,3 km za 40:24, toho si cení. Letos vyhrál Transplant Run při pražském maratonu, potkal se tam s Pavlem Nedvědem a sklidil jeho uznání. „Na Dukle jsme bydleli za Internationalem na stejné ubytovně,“ povídali si…

Mám tři ledviny, pracuje jen jedna

Před deseti lety běhal na Julisce u trenéra Vedry a snil o profesionální kariéře. Při tréninku se potkával se Šebrlem a Dvořákem, získal medaile na republikových šampionátech. Na 1 500 metrů dal 3:53,15. Z této přípravy zvládl desítku za 32 minut.

Namísto cest po závodech však najednou začal putovat po špitálech. Tehdejší lékař Dukly si nevšiml, že má po nachlazení zánět ledvin. „Dalšího borce od nás Škváru poslal i přes trable na soustředění do Jižní Afriky a on tam dostal ledvinovou koliku,“ jen kysele krčí rameny.

„Dva roky mi nikdo neřekl, co se mnou je, a ládovali mě kortikosteroidy, prý kvůli tomu, že se na ně nabalují jiné léky. Dodnes beru asi 2,5 gramu denně, tehdy mi dávali až padesát.“ Pak ledviny vypověděly službu. Prostě konec.

Vlastně začátek dialýzy, typ hemo.

Třikrát týdně čtyři hodiny. Na pažích ukazuje jizvy po zničených žílách, které si nedávno nechal vyndat a začistit.

„Rok a čtvrt jsem čekal na dárce. Tátu jsem odmítl, vždyť mu bylo teprve pětapadesát. Vzal jsem anonyma z registru databanky, možná je odněkud z Ameriky,“ vypráví.

Podobnou kalvárii prožil fotbalista Petr Mikolanda, který už měl angažmá v Anglii. Jemu nakonec nedávno věnovala ledvinu maminka. A atlet Koudelka ho zásobil praktickými radami a životním optimismem.

Transplantovaná ledvina vydrží v cizím těle v průměru deset let. Někomu třicet. Šedesátiletý plavec Tomáš Dřevíkovský už má šestou, teď čerstvě i játra.

Vojtěch Koudelka dostal jednu „náhradnici“ do břišní dutiny, do jámy kyčelní. Dvě staré, nefunkční mu v těle nechali. Prý se scvrkly, zánět se nešířil do jiných orgánů, bylo by zbytečné ještě víc do něj řezat.

„Někdy to cítím. Takový divný pocit. Při větší zátěži, kdy má tělo rychleji odbourávat únavové látky, mě tam vzadu jakoby tuhne, jako že nemá co pracovat. Než to „naskočí“ vepředu,“ popisuje stavy. Půl roku po transplantaci už běhal.

Při dialýze berou pacienti EPO, původně hormon ledvin, aby vůbec vyšli do schodů. „Zdravý člověk má v těle hodnotu okolo 45, já měl 30, teď okolo 37, na víc se nedostanu. A léky beru pořád, aby se mi ledvina „neodhojila“ od těla.

Pivo? Mohl bych, ale nepiju

Jen výjimečně si dá pivo, tvrdý alkohol nepije vůbec. Bedlivě se zalévá denně až třemi litry vody. Hrával fotbal, teď si netroufne, aby ho nezastavil neočekávaný karambol. „Bavilo mě to, ale od té doby jsem byl dvakrát. Bylo to o ničem.“ Jenom běhá.

Pokud by chodil párkrát v týdnu pouze klusat pro radost, asi by se nemusel nijak zvlášť trápit. „Jenže to by mě nenaplnilo. Pořád chci něco dokázat. Možná jsem blázen…,“ přemýšlí. „Mám závodnického ducha. Co jsem nedokázal zdravý, chci zkusit aspoň takhle. Nevím, kam jsem se mohl třeba dostat. Ale vím, že běhat budu i za veterány.“

Bere částečný invalidní důchod, k tomu pracuje jako kadeřník. Hledá sponzory, aby si zaplatil cesty na světové hry. „Kdybych sehnal desítku na měsíc, hned by to vypadalo jinak,“ představuje si. Teď dostane oblečení od adidasu, přispěje mu město, našla se místní firma J+M Partners.

Český transplantovaný tým si platí svoji činnost komplet sám, podporují ho farmaceutické firmy. Nepatří do paralympijských struktur, nemá tudíž nárok na žádný státní příspěvek. Na rozdíl od poslanci rozporcovaných „medvědů“, na akcičky typu Kaderkova muzea a podobně.

Za rok ho čeká evropský festival v Záhřebu, za dva světové mistrovství v jihoafrickém Durbanu.

„MOV už teď přispěl nějakou drobnou částkou pořadatelům her. Aspoň něco,“ nevzdává se. Vyzunkne kolu, zaplatí a jde. Běhat.