Pohledná pětadvacetiletá běžkyně Tereza Zuzánková z Jablonce nad Nisou na sebe v uplynulé sezóně upozornila hned několika mimořádně kvalitními výkony. Kromě řady kratších krosů vyhrála Hruštici, náročný silniční závod na 15 kilometrů v Turnově, mezi ženami jí v letošních tabulkách také patří prvenství v hodinovce, při které natočila 15 520 metrů.
Odkaz na článek

Skoda, ze to neni rozhovor, ale jen otazky a odpovedi poslane redaktorce mailem. Jinak by nam toho Tereza mohla rict urcite vic zajimaveho. Rada ctu o holkach, ktery jen nenarikaji a jdou tvrde za svym cilem. Je to velka motivace pro ostatni.

Ahoj, Terka je šikovná běžkyně a chytrá a fajn holka. Gratuluji ti k úspěchům, a ať Ti to běhá, a třeba ještě lépe. A nemusíš se kvůli tomu uštvat, nejlepší je, když se běhání doplňuje s ostatními věcmi a je to všechno v rovnováze. Jinak mě ale fascinuje ta nelogičnost, která je možná snad jenom v Českém běhání: O tuhle holčinu nikdo nezavadil (ač třeba už před léty reprezentovala, a ne špatně, v bězích do vrchu), ale pak když vyhraje MČR v orienťáku, a tudíž dokáže, že něco umí, a na svoje možnosti a ambice běhá víc než dobře, tak se na ní najednou začne lepit nějaký trenér, který si myslí, že on by to mohl dělat lépe. Tohle není ani tak osobně na pana Iva Domanského, ono to platí pro trenéřinu obecně. Ivo alespoň umí komentovat a mnoho věcí v běhání by se bez něj organizačně ani neobešlo, ale sám zaběhl dobře snad jedině ultramaraton a ani nevím, jesli má na kontě nějakého opravdu dobrého odchovance. Sama jsem zažívala to, že když jsem ve dvaadvaceti obcházela trenéry, zda bych mohla někde začít, tak jsem byla pro mnohé stará a neperspektivní. Díky, že se mě tehdy ujali trenéři z Kovošrotu. Když jsem se po letech díky skvělému týmu mohla spolupodílet na pěti medailích z ME a SP do vrchu, tak se najednou začali ozývat trenéři (ti, kteří mě předtím nechtěli) a projevovali se v podstatě dvěma způsoby: a) najednou jsem byla vykázána ze stadionu se slovy: ty jseš kdo, chceš tady co, a bez trenéra sem nesmíš; b) fakt mě pobavilo, když jsem předloni zaběhla 11.na MS do vrchu, vyhrála mezinárodní Grand Prix, celé léto běhala v kopcích osobáky, a nějaký trenér (nevím kdo, nikdo mě nekontaktoval) o mě napsal do trenérských informací, že „tato běžkyně by pod odborným vedením byla schopna ještě lepších výsledků.“ Ale osobní kontakt, natož konzultace či rozbor tréninku, nic takového. Ráda se o běhání poradím s odborníkem, i když jsem vystudovala tělovýchovu a mám zkušenosti z republikové úrovně mládežnického basketbalu, ale kdyby se o tom trénování tehdy chtěl někdo se mnou bavit, tak bych mu asi taky řekla, že možná za lepších podmínek bych byla schopna lepších výsledků: ten rok jsem běhala před prací a po práci, od jara do podzimu jsem měla jen deset dní dovolené, a ta padla na ta ME, MS a Grand Prix. Další rok jsem měla ještě další věci na práci, už nebyly volné ani ty víkendy a dovolené, tak jsem to běhání zabalila. Na běhání a běžce špatné vzpomínky nemám, na některé trenéry ano. Teď už běhání sleduju s odstupem rekreačního klusače, ráda vzpomínám na atmosféru závodů i na běžeckou komunitu, ale když slyším slovo „trenér“, tak se mi pod kůží ježí hřebíky. Zvlášť „trenér“, který se někde prezentuje svěřencem, kterého ulovil před pár týdny nebo měsíci, a kterému to běhá díky tomu, že byl dobrý už předtím, ať už díky svým schopnostem, rodičům, nebo předchozím trenérům. Běžci, braňte se špatným trenérům, a spoléhejte na svůj rozum, a na rady těch, kteří opravdu něco v životě zaběhli, nebo někoho vychovali. Pro mě je špičkový trenér ten, který vychová někoho od žáčků až do staršího dorostu, a za tu dobu mu dokáže předat tolik, že ten člověk je už pak schopen samostatně pokračovat sám! Pro mě je trenér ten, který dokáže poradit jakkoli „beznadějnému“ hobíkovi, jak se sportem začít, stát se zdravým a vyrovnaným sportovcem, kterého to baví a mimochodem se stane docela dobrým sportovcem, aniž by sii to uvědomoval. A pro mě je trenér ten, který dokáže někoho sebrat a pozvednout tehdy, když se dotyčnému nedaří. Ne ten, který začne trénovat někoho, komu se daří, a hned se s ním vytahuje. Ale nechci být předpojatá. Třeba ty osobáky budou příští rok padat, rozhodně držím palce;) Iva Milesová

>> Iva Milesová, 13. 12. 2011 23:59:18 Nádherně sepsaný !!!

Nesouhlasím s Ivou a chci se zastat Iva Domanského. Je to velmi zkušený člověk, který hodně lidem pomohl, poradil a věnoval se lidem od různých hobíků až po ambicioznější běžce. Myslím si, že má spoustu zkušeností, které nezištně předává dál. Role trenéra je nezastupitelná a pokud tomu rozumí, věnuje se svému svěřenci osobně, chodí na jeho tréninky tak určitě sportovci prospívá a vylepšuje jeho formu a výsledky. Taky jsem něco odběhal (atletická extraliga dospělých, medaile z juniorského MČR v hale) a moji trenéři mi hodně pomohli a díky nim jsem se zlepšoval a vážím si jich doposud.

Ahoj Mouline, děkuji za názor. Měl-li jsi štěstí na trenéry, dobře pro Tebe. Nakonec, medaile z juniorského mistrovství je alespoň z části záležitostí trenéra. Já jsem taky měla štěstí na trenéry a učitele, a bez některých bych sportovně vůbec neexistovala. Ironicky, tihle lidi jsou většinou trochu v pozadí, protože ti se opravdu věnují svým svěřencům, a prezentovat se někde je až to poslední. Narážím ale na to, že trenér by měl vést svého svěřence k samostatnému myšlení a učení se, aby tento byl nakonec schopen fungovat samostatně. Můj názor je, že systematické vedení potřebují děti a začátečníci, a se vzrůstající zkušeností svěřence by měl trenér přenášet autonomii čím dál více na sportovce, až posléze by měla stačit občasná konzultace, a svěřenec by se měl dopracovat k tomu, že si plán vypracuje sám, a je schopen ho obhájit před trenérem fungujícím v tomto případě jako oponent. Když to přeženu, tak v atletice má svého trenéra snad i sedmdesátiletý svěřenec. V tom případě je trénink pro obě strany spíše záminkou pro oboustranně příjemné společenské setkávání, než nutností, nebo smysluplnou prací. Proč ne, nakonec spousta lidí chodí na tréninky kvůli partě, a trenér často plní i roli poradce s životními situacemi. Co se týká Iva, přemýšlela jsem, zda se tu budu vyjadřovat, ale nebudu. Iva M.