Cestovat Mexikem není snadné. Jde o rozlehlou zemi a při cestě do státu Chihuahua, ležícího úplně na severu při hranicích s USA, je nutné překonat obrovskou vzdálenost. Po dvou dnech a nocích strávených v letadle a autobusu jsme se konečně natáhli na postel hotelu v Los Mochis. Ale ani zde jsme se dlouho nezdrželi. Ještě před svítáním vyrážíme opět na cestu a opravdu první zastávkou našeho putování je historické městečko El Fuerte.

Konečně čas trochu proniknout do atmosféry života na ulicích, ochutnávat jídla a obdivovat starou španělskou architekturu. Den končíme zajímavým výletem na raftu po řece Rio Fuerte, pozorujeme ptactvo a průvodce nám ukazuje mayské petroglify vytesané do kamenů. Pouze malé kousavé mušky narušují pohodu příjemně stráveného dne.

Ráno nás čeká další cesta, ale na tuhle se opravdově těšíme. Železnice Chepe, klikatící se napříč Měděnými kaňony, cestujícím nabízí neuvěřitelně krásné výhledy do divoké krajiny. Patří udajně mezi nejzajímavější a nejkrásnější železnice světa a představa, že by nějaká mohla být ještě krásnější, připadá už téměř nemožná. Trať se budovala sto let a čítá neuvěřitelných 73 tunelů a 28 mostů. Vystupujeme na stanici Divisadero, kde jsou velkolepé výhledy do kaňonů.

Poprvé vybíháme na lehký výklus až pátý den. Nadmořská výška přes dva tisíce metrů je na dechu znát. Městečko Urique, cíl naší cesty, však leží o tisíc pět set metrů níže na dně jednoho ze zdejších kaňonů. Poslední fáze cesty autem dolů po úzké kamenité silničce zaryté do stěny kaňonu je adrenalinovým zážitkem.

V restauraci La Plaza, plné ultramaratonců za všech koutů světa, je rušno. Všechny příchozí s úsměvem vítá charismatický Caballo Blanco. Po podpisu prohlášení, že účast na tomhle závodě je rizikem každého z účastníků, dostáváme tričko klubu Mas Loco, což v překladu znamená „blázni“. Pohled mezi osazenstvo lokálu naznačuje, že poměrně velká část přítomných patří spíše mezi hobíky, ale určitě nechybí ani velmi kvalitní výkonostní běžci.

Tipujeme, kdo bude Danovi soupeřem. Pozornost poutá zejména Mexičan, který v minulosti dvakrát vyhrál slavný newyorský maraton a zkušený Jihoafričan Steve Black. Odhadovat v tuhle chvíli šance je však naprosto předčasné.

Do nedělního startu zbývají tři dny určené k aklimatizaci a seznámení se s tratí. V čtvrtek je na programu 18 mil dlouhý úsek k farmě Los Ausos. V místech, kde trať vede po úzkých stezkách, je zřetelně značena vápnem nabílenými kameny. Výpravu vede Caballo Blanco.

Cestu tam absolvují všichni společně, nazpět už může běžet či jít každý sám. Stejné, ale na jiném useku, to je i v pátek a zůstává na zvážení každého, zda organizované možnosti využije.

„Počasí odpovídá mým očekáváním, horké a suché klima. Trať je relativně běžecká, s výjimkou nejprudších úseků, kde dojde na chůzi. Trošku problém může být s velkou prašností,“ říká Dan třetí den po příjezdu do Urique.

Jindy ospalé městečko v těchto dnech ožívá nebývalým ruchem. Příčinou však není jen rozrůstající se skupina ultramaratonců, jejich doprovodu a filmařů. Ze všech stran nyní přichází indiáni. Již z dálky září jejich pestře barevné kroje. Každý z nich dostane po absolvování závodu odměnu – kukuřici.

„Mnozí z nich už pravidelně neběhají, bylo by riskantní chtít po všech, aby běželi celých osmdesát kilometrů. Proto mohou závod ukončit vždy při doběhnutí do Urique. To je celkem třikrát. Vždy, když se rozhodnou běh ukončit, dostanou kukuřici. Její množství je však větší, pokud uběhnou delší trať. Závod tak úspěšně dokončí každý, nikdo není poražený,“ objasňuje myšlenku podpory původních obyvatel a tradic organizátor Caballo Blanco.

napsal Milan Daněk