„S pořádným tréninkem jsem přestal týden před závodem, kdy jsem si byl naposledy zaběhat. Pak už jsem se k tomu nedostal, ale naštěstí jsem se dočetl, že je to tak vlastně v pořádku, “ říká Martin o svých posledních dnech před Hervis 1/2Maratonem Praha. Na běh mu při zaměstnání moc času nezbývalo, ale jak sám tvrdí: „Po každém běhu byl cítit určitý posun.“ A délku půlmaratonu si zkusil dvakrát urazit nanečisto, takže věděl, že to bez potíží uběhne. „To bylo pro mě hlavní.“

Na zkoušku své připravenosti se nijak mimořádně nechystal. „Měl jsem dost práce, takže na závod jsem začal myslet až v pátek. Na běžeckých stránkách jsem si přečetl spoustu doporučení a vlastně až pod jejich dojmem mi došlo, že jde do tuhého.“ Z dietetických rad následoval pouze tu, která nabádala k vypití sklenice plzeňského piva večer před závodem. „Musím říct, že se to osvědčilo, mohu doporučit!“

Do závodu šel s jasně vytyčeným plánem – 21 097,5 metrů uběhnout v čase pod 2 hodiny a 15 minut. „Ve světle mých předcházejících dvou pokusů mi to přišlo jako dosažitelný cíl.“ Udělal si proto rozpis časů po jednotlivých kilometrech. „Jenže ve skutečném závodě to byla jen teorie. Přes všechna upozornění a doporučení jsem se samozřejmě neudržel a běžel v úvodu rychleji. Naštěstí to nemělo nějaký devastující vliv na druhou polovinu závodu a svůj cíl jsem si s rezervou splnil.“ Časomíra Martinovi naměřila real time 2:09:22.

Přesto jeho účast byla ohrožena. „Byl jsem v pořádku, i když doma to poslední dny vypadalo jako v plicním sanatoriu. Ale možná, že ve čtvrtek před závodem přece jen pracovala psychika. Večer jsem se fyzicky moc necítil, jako bych už měl po závodě. V sobotu ráno ale bylo všechno v pohodě.“

Martinovu účast na největší běžecké akci v Čechách si nemohla nechat ujít jeho žena, která ho na půlmaraton přihlásila. „Vydržela čekat u Rudolfina, než jsem doběhl. Při mém průběhu jsme se tam neviděli, spatřila mě až při doběhu do cíle. Ale na druhou stranu to byl vlastně ten nejdůležitější moment, ne?“

Závod samotný si Martin náležitě vychutnal. „Byl to pro mě naprosto perfektní zážitek. Skvělá atmosféra i organizace. Z diváků i běžců bylo cítit ohromné nadšení. Fakt výborná akce! Myslím, že už chápu, proč tolik lidí tohle láká a proč se na takové závody vracejí. Musím říct, že jsem nečekal, že se mi to bude takhle líbit.“ Moc mu také pomohla hrající kapela před mostem Legií. „Smoke on the water sice nad Vltavou nebyl, ale kytarové riffy z téhle skladby mě spolehlivě zásobovaly energií minimálně další kilometr,“ líčí s úsměvem.

A jak se Martinovi běželo? Dobře a bez potíží, tedy alespoň většinu trati. Jen se v jedné chvíli trochu přepočítal – a to pracuje v bance . „Na sedmnáctém kilometru jsem nezvládl odečítání malých čísel a vyšlo mi, že do cíle zbývají tři kilometry. Podle návodu jsem se pokusil trochu zrychlit. Moc velký efekt ta snaha ale už asi neměla, a když jsem si na osmnáctém kilometru spočítal, že do konce pořád zbývají ještě tři kilometry, optimismus mě přešel.“ Ale závěrečné stovky metrů před Rudolfinem mu tento omyl bohatě vynahradily. „Ne asi rychlostí, ale psychicky určitě,“ dodává spokojeně.

Tak to bychom měli. A co dál? Maraton? „Možná. Vlastně mě to dost láká, ale je mi jasné, že by vyžadoval o dost lepší přípravu než tu, kterou jsem absolvoval teď. Takže nechám opadnout prvotní nadšení a pak uvidím. Třeba ano. Hlavně ale myslím na to, koho přihlásím na příští půlmaraton já,“ uzavírá potutelně.