Revoluční technika běhu: pose running

I v tomto případě platí známé, že „není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu“. Podívejme se tedy na tuto „převratnou“ techniku podrobněji, srovnejme ji s našim tradičním stylem běhu a vyzvedněme její klady a samozřejmě i zápory.

Výraz „revoluční“ a s ním spojená aktuálnost ztrácí na významu hned v momentu, kdy začneme pátrat po historických kořenech této techniky. U jejího zrodu stál v polovině 70-tých let minulého století ruský sportovní vědec, biomechanik a atletický trenér doktor Romanov. Při pozorování pohybu kočkovitých šelem Romanov zjistil, že při běhu nepropínají zadní končetiny a našlapují výhradně přes špičky. Netrvalo dlouho a metodu rozpracoval a úspěšně vyzkoušel u několika rekreačních ale i špičkových běž­ců.

Základ běžecké techniky POSE

Podstata techniky spočívá ve vyšším náklonu trupu než je tomu u klasického stylu. Běžec jakoby stále kontrolovaně přepadával vpřed. Rovnováhu udržuje výrazně vyšší krokovou frekvencí. Došlap nenásleduje před trupem, nýbrž pod ním na přední část chodidla. Běžec tak nemusí překonávat brzdivé síly vznikající v důsledku nepříznivých pákových poměrů s nohou dál před trupem. Důležitým znakem této techniky je jen minimální vertikální pohyb těžiště běžce, jinak řečeno běžec tolik neskáče. Právě tato skutečnost je velmi důležitá z hlediska minimalizace sil působících na nohy při došlapu. Na druhou stranu ovšem došlap probíhá na přední část chodidla a tím hodně zatěžuje achilovky a lýtka. Nicméně v porovnání s klasickou technikou (varianta došlapu přes špičky) je výsledné zatížení nižší.

Pro a proti

Nevýhodou POSE techniky je určitě složitější nácvik, který podle dostupných informací trvá až čtyři měsíce a neobejde se bez odborného vedení. Jednou z možností, kde se techniku naučit, jsou v západních zemích pořádané workshopy a semináře. K dispozici je i příslušná literatura.  K přednostem techniky nelze rozhodně zařadit ani oku pozorovatele příliš nelahodící estetický zážitek, který se dostává i do rozporu s antickými ideály o kráse a ladnosti pohybu. Ano, v tomto případě se jedná jen o čistě subjektivní názor nepochybně ovlivněný vlastní představou o tradiční ideální technice. 

Na druhou stranu k výhodám diskutované techniky jednoznačně patří zdravotně-preventivní aspekt v důsledku nižšího zatěžování kloubů nohy. Sám autor techniky uvádí, že ji mimo jiné u svých svěřenců s úspěchem vyzkoušel v období jejich rekonvalescence při doléčování problémů s patami.

Suma sumárum

Definitivní závěr a názor na POSE techniku ať si tedy udělá každý čtenář sám po zhlédnutí ukázkového videa nebo ještě lépe na základě vlastní praktické zkoušky. Při hodnocení bychom se určitě měli vyvarovat jednostranných závěrů a minimálně si povědomí o této technice uložit do některého adresáře s běžeckou tématikou vlastního mozkového harddisku. Už jenom sám fakt, že technika za třicet let nezaznamenala masovější rozšíření, také o ledasčems svědčí. 

Aleš Tvrzník
Odborný pracovník Vědeckého a servisního pracoviště tělesné výchovy a sportu CASRI Praha. Zabývá se diagnostikou, metodikou a evidencí zatížení ve vrcholovém sportu a přenosem takto získaných poznatků do oblasti rekreačního sportu, resp. fitness. Je autorem celé řady metodických materiálů a publikací. Poslední dobou se věnuje biomechanice běžeckého kroku a konzultační činnosti při výběru správné běžecké obuvi.