Dnešní výklus vedl záměrně po silnicích. Chtěl jsem běžet na pohodu, neskákat z bláta do louží, prostě sledovat, kde co lítá, běží, jede či stojí. A být toho tichou součástí. Všude kolem panoval při nedělním dopoledni klid. Pohltilo mne to. Jestli je pravda, že svět kolem nás je jen odrazem naší duše, pak v té mojí (alespoň pro tuto chvíli) panovalo ticho a mír.

Už dávno jsem si všiml, jaké tuny energie leží všude kolem nás. Hlavně pak v přírodě. V lesích, na polích, v parcích. Stačí jen ztišit a zjemnit tu naší a pak už jen dýchat a nabírat ty dary plnými doušky. Je to jako vnitřní studená sprcha, kterou si pak člověk dá po běhu jako zlatou tečku za správným rozhodnutím vyběhnout.

Šetřím těmito běžeckými oslavami. Ať si každý běhá pro co chce, já mám nyní období života, kdy více než cíl a výkon sleduji pocity, které po cestě prožívám. Nejen té běžecké.

Brzo přijde jaro, respektive už tu tiše bublá a pomalinku vystrkuje růžky nějakou tou nejprůbojnější rostlinkou mezi zbytky sněhu. Jaro miluji. Vrací na povrch energii schovanou kdesi v Zemi. Vrací slunné dny a s nimi spojené úsměvy na našich tvářích. Čím více úsměvů rozdáme, tím více jich pak sklidíme. To pochopitelně platí v každém ročním období, ale na jaře to jde tak nějak snadněji.

Běhejme, radujme se, žijme. Stojí to za to. :)